Vplížili jsme se na střechu a z úkrytu za ventilační šachtou pozorovali novou sedmičku vojáků. Ti se přetahovali s Boubelkou. Řetězy omotaného jej cpali do vrtulníku, zatímco na blízkém okraji heliportu se domlouvali dva distingovaní pánové:
„Markeťáku Čeňku, nepřehnal jsi to trošínku? Tisíc mrtvých, kdo ví kolik posedlých?“
„To ukáže čas, markeťáku Šaňku. Inu, zpět k sázce. Každý z nás sežene nejhoršího možného kandidáta, a ten, kdo z něj učiní prezidenta, dostane jednu korunu. Můj profesor Boubelka proti tvému agentu Nevděčníkovi?“
„Platí!“ dohodu stvrdili markeťáckou polízanicí. Nastoupili do vrtulníku, pokynuli pilotovi.
Rotory stroje se rozezvučely.
Ti inteligentní mužové neměli ponětí, že jejich vojáci jsou šmelcováni Džebedájovou nemrtvou patrolou. Též si nepovšimnuli, že Džebedája vycucává zkoprnělého pilota jako jahodový džusík. A už také nakukuje do pasažérské kabiny! Na každého holt přeměna zapůsobí jinak. Například tento donedávna loajální voják zmutoval do fakt neloajálního masožravce. Zbytek jsem neviděl, ale řeknu vám… vrtulník se bouřlivě kvrdlal, okýnka se barvila červení.
Zaznělo hlasité říhnutí.
Ďžebedája majestátně vystoupil, přitom k mnohem menším, méně zmutovaným souputníkům pokynul pařátem. Dva mrmlavě poklekli. Zbylí se ovšem rozestoupili, dožadovali se zbytků!
„Mů…fí fi je fífkat maukeťá…tfkým mafíš…kem,“ lámanou češtinou jsem šeptavě komentoval, čeho nejspíš budeme svědky.
„TUT’H BUT’H GORGAK THANKAK, VOKTORIOUM MORDEVORAK KURNIK RUR’BA!“ plynulou posedloštinou navázal Škubánek. Prý abych místo planého plkání raději vymyslel, jak se zmocníme vrtulníku.
To je slovo do pranice, a mimochodem vítám tě na vrcholku potravinového řetězce! Slušně jsi nám povyrostl, nahnil, rozpukal i vyslizil! Ale dost komplimentů, zpět k Džebedájovi, který se zrovínka odmítl podělit. Ten pošetilec! Čtyři posedlí se na něj vrhli takřka naráz! Je úplně bez šance…
Tak ne.
Roztrhal je, okousal a jejich zbytky demonstrativně rozhodil před dvojici submisivně podrobených. Nemrtvý voják se jmenovkou Kamil se teskně rozplakal, ten druhý, Milan, strachy počůral. Čemuž jsem se vlastně moc nedivil. Velitelovy šlašulemi prorostlé paže budily respekt jako skartovačka na festivalu deskových her. Ostatně i pouhým šmíkancem prstů s žiletkovými drápy by Kamila s Milanem nanudličkoval dřív, než by řekli Robert Englund. Anebo by jim rozchroupal lebku těmi tesáky zasazenými do hrozivých skřipcových kleští. Tohle už prostě nebylo dobračisko Džebedája, smíšek, miláček a fešák k pohledání. Z jeho kůže probublávaly puchýřky, cákal hnis, rozpadající se vestou se protlačovaly prokrvené bradavky.
