Kabriolet žarígari se spustil z dálničního sjezdu SK96, napojil se na táhlou polní cestu, tu požíral rozlámanou maskou chladiče. Směřoval ke Krosbrýdovu sídlu. Beztak neměl na výběr. Když se objevila možnost odbočit, zatarasil ji jiný vůz, ze kterého vyšlehl hrdelní ryk: „Tenhle svět je ve stlačkách!“ To Princezna Nzuri dohlížela na dodržení plánu, k čemuž využívala své milence, neboť ti po sexu s ní procitli a porozuměli pravému významu slušnosti.
Každopádně teď se kabriolet žarígari něžně kolébal a za jeho rozvrkočenými koly se zvedala oblaka prachu. Cestu lemovaly divoké jabloně v rozpuku. Martinova zachmuřená tvář za čelním sklem pohasínala a zase se rozsvěcovala, když míhající se pařáty větví houstly a řídly. Policista Martin Sax nebyl typem pozitivního člověka, co s širokým úsměvem rozdává radost. Raději rozdával násilí. Vždyť i žarígari na sobě neslo škrábance, vrypy a promáčkliny. Oba světlomety mělo vymlácené. Martin se podíval ke svému rameni, na němž odpočívala Bridž, a na půl okamžiku zauvažoval, že skoncuje s kariérou masového vraha. Ta zubatá požíračka slušných mu připadala pochopitelnější než libovolná z nádherných žen, kterým pevně sevřel hrdlo, zatímco je nořil pod hladinu. Tiše ho hladila na místě, kde by mělo bít srdce. Byla tak láskyplná, až tím popírala svou pochopitelnost. Možná je stejná jako všechny ostatní, zapochyboval Martin. Možná si i ona zaslouží ponořit a přitlačit ke dnu.
„Třeba bych se mohla změnit?“ odhodlala se k nesmělému polibku na tvář. „Teda, ty bys mě mohl změnit.“
„Oba se můžeme změnit,“ překvapil se Martin. Vzhlédl do zpětného zrcátka, aby se pokřiveně ujistil, že nic takového nenastane.
„Oba?“ zakřenila se. „Já přestanu jíst lidi; a ty? Už vím! Koupíš si prachovku, vysavač a začneš je používat! Protože ten binec, co máš doma? Nechutný!“
„Jó, koupím si postlanou prachovku,“ přeřadil na šestý rychlostní stupeň, plynový pedál sešlápl na podlahu. Už nechtěl poslouchat, jak se v něm Bridž mýlí. Obzvlášť, když se zlo dralo na povrch. Nepřál si nic jiného než se co nejrychleji dostat do Modřínového lesa, kde ji živou předá Krosbrýdovi. Spěchal, neboť Darja Kaskaziniová unikla a neukojila tak jeho potřebu.
Sax dokuřoval třetí cigaretu. Zády se opíral o nedobytné dveře, podrážkou kožených bot pošťuchoval vajgly. Na sobě měl trhanou košili s drcenými knoflíčky a límečkem vztyčeným kolem krku, protože mu to přišlo atraktivní, gdoulové kalhoty byly ze stejného důvodu do mrtě rozškubané. Skrz ně se rýsovaly propletené stehenní vánočky, do kterých v nárazech větru poklepávala nedopnutá přezka pásku. Martin odplivl kyselou slinu a jeho burákové vlasy se svezly přes nedobré oči.
„Tak co je!?“ zařval do dveří. „Jak dlouho ještě budu čekat? Z oken jde světlo, vidím tvý zaparkovaný gari, slyším vynechávající dech, Krosbrýde! Tady zatracená městská policie!“ zase si odplivl.
„Dech, co slyšíš, nepatří dědečkovi,“ upozornila ho Bridž, jejíž přirozený půvab se utápěl v bavlněné tunice s řasenými rameny. Tunika pocházela z ohromné kartonové krabice, přetékající věcmi po Martinových bejvalkách. Byla zakopnutá v šatní skříni pod zabahněnými gumovkami a policejním kabátem. Zahrnovala rozličné šátky, mstatilské krajkové čepce i mrabské sportovní legíny, stejně tak průsvitné ňaderní přehozy, šňůrkové kalhotky i krycí mušličky. Je reálné, aby se tolik mladých dívek svléklo ve špinavém městském bytě a zanechalo tam spodní prádlo? Takovou otázku si Bridž nepoložila. Zabednila se do touhy být milována. Ostatně, prozatím nejblíže se skutečnému polibku přiblížila v patnácti letech, kdy se zakoukala do mladíčka s nepřirozeně sametovými tvářemi. Jmenoval se Hartmut. Ach proč se jen musel jmenovat Hartmut! Při vyslovení jména vyšpulil úžasně olejované rty, načež Bridž popadl záchvat žravosti. Ne nadarmo se říká se, že první láska nemívá delšího trvání.
Kované dveře se neochotně odlepily od prahu a známý pach staroby, okořeněný pachem mletého masa, se promísil s vůní pryskyřice. Bridž roztáhla nozdry, instinktivně se přikrčila, obranářsky vycenila zuby.
„Hle! Hloupá vnučka má!“ Fred je uvítal strnulým lhostejně přezíravým pohledem. Stál s patami přiraženými k sobě, jak to dělával pokaždé, když Bridž zlobila. Ruce měl spojené za zády. Nemrkal, hrudník nadzvedával pravidelně a minimálně.
„Vidíte?“ zaskřehotal Majordomus. „Dorazili přesně šestadvacet minel od konce našeho posledního rozhovoru!“ Seděl po boku svého pána, asyblízkickou hlavu měl dotvarovanou vrstvou tužidla, neboť se domníval, že takto vypadá přívětivěji. Byl zapasovaný ve svátečním šedém vozíku s opěrkami obalenými šedým semišem, pod manšestrovými kalhotami nervózně promačkával kolena.
„Moc vám to oběma sluší,“ utrousil Martin, ale Bridž mu pevně stiskla zápěstí, proto navazující poznámku zamlčel.
„Vítejte, děti moje!“ toporně přednesl dědeček. Podíval se na sluhu, který jej vychýlením pysků pochválil a vytrčením brady pobídl k pokračování. Fred tedy poctivě a zeširoka rozpažil.
Bridž objetí obešla, Majordoma navíc zpražila nevybíravým zasyčením:
„Na co si to dokjerůžky hrajete?“
„Ach ty děti,“ opáčil hlasitým povzdechem. „Dáváte jim hory lásky bez postranních úmyslů, a ony se odvděčují propastnou netečností.“
V jinak pusté hale Krosbrýdova domu, jehož centrální skleněné schodiště působilo jako cesta odnikud nikam, byl nachystán piknikový stolek se čtyřmi plnými talířky. Bridž se na ně vrhla, aby je hlasitě vymlaskla, vyčistila, nakonec se prosebně obrátila k Fredovi, ale ten odmítl bezkrevným mávnutím ruky:
„Víc nedostaneš. Fuj jsi byla. A propos, pane Saxi, slyšel jsem, že jste znovu vnučce mé zachránil život. Velmi si toho cením, neboť smrt vnučky mé by mne nepotěšila. Přijímám vás jakožto nového osobního trenéra jejího.“
„Cože?!“ vyprskl Martin.
„Pan Krosbrýd chtěl říct, že měl o Bridžitínu strach,“ žehlil Nevděčník pánovu řečnickou neobratnost, jenže nakonec se ani on neudržel: „Slečna Krosbrýdová se ocitla ve velkém nebezpečenství. Naštěstí mladý policista, který často pomáhá a chrání v blízkosti vody, se bez bázně vrhnul na červeného monstrózního zloducha a bil se s ním jako rovný s rovným. Pane, představte si! Ti dva se postavami tak nesmírně podobali, až i můj Utajovaný Zaměstnanec nepoznal, kdo z nich je vrah! První čtyři kulky dokonce vyslal tady do policisty Saxe! Zaplať pánbůh nemířil na srdce… Dodatečně se za něj omlouvám. Ale koukám, vaše rány už se zcela zhojily?“
„Pár škrábnutí,“ Martin si chladnokrevně zachoval ležérní pózu. Období mezi dvanáctým a sedmnáctým rokem trávil v depozitáři, ve vesničce Xráz, kde ležérnost vyučoval profesor Vox, který nadužíval sousloví: množina klobouků ve Střední Xotopě, což bylo smyšlené město uvnitř jeho pěstěné hlavy. A také říkával, že nesezdaný Mstatilan naslouchá pouze lidem s pružnou pokožkou a jasnýma očima. Jako by ho Martin zase slyšel: „Saxi! Jak to, že nejsi napudrovaný!? Kdy sis naposledy čistil póry!? Proč nemáš korzet!? Ach! Jsi neúhledná množina klobouků ve Střední Xotopě! Skončíš v oddílu Ošklivých kapitána Maxe Tříokého!“
Martin nebyl vzorovým Mstatilanem s oholeným obočím a barvenými podpažními chloupky, natáčenými do ruliček, nicméně mstatilský původ podpořený odbornou školou zakončenou Nzuri zkouškou se prostě nedá úplně odmazat. Zatímco Mrabané hledají podstatu ve slušnosti, Mstatilané věří, že svět pohání krása. I Martin tedy hluboko v sobě nesl zakořeněnou nechuť bavit se s šerednými lidmi.
„Opravdu potřebujeme, abys Bdrižitínu učil mapanbájo mavazilijáno,“ prohlásil Majordomus Nevděčník.
„Trhni si,“ odsekl Sax.
„Syblízkycké líce, dokonalost prýští ze všech tělních otvorů, ale mozek tomu chybí,“ zhodnotil Nevděčník. „Tak jinak. Narcísku? Jsem hluboce šťastný, že skutečný Topič nádherných žen skonal, zatímco Sax je živ a zdráv.“
„O čem to mluvíš!?“ rozhořčila se Bridž.
„Přijímám nabídku!“ změnil rozhodnutí Martin. „Kdy začneme?“
„Co třeba hned teď?“
***