Bridžitína Krosbrýdová utíkala, aby zažívala bolest, která slastně odezní, což od ostatních bolestí rozhodně neočekávala. A ještě z dalšího, patrně podstatnějšího důvodu…
„Šedý tě nestvořil pro bohapusté skotačení,“ káral ji dědeček Fred stále a dokola, hned po odchytu, během řádných potrestání, nebo mezi řečí, když byla hodná a lovecky upotřebitelná. Často také připomínal, že všechno mají od Šedého Boha.
Vždyť právě od něj měli borovicí a travertinem obložený dům, rozlehlou zahradu plnou květin a cvrlikavých ptáků, kteří jako by Bridž rozuměli, když se jim zpovídala z tíživých splínů. Bylo jí sotva sedmnáct, nicméně doposud už vykonala sto patnáct zvrhlostí, s jejichž odhalením by si zasloužila sto patnáct spravedlivých smrtících injekcí. Dědeček o deset víc, protože by mu přitížily severský původ, víra v šedého stvořitele a skládkování biologického odpadu na území národní památky Modřínového lesa.
Spustila nohy do jemného chmýří koberce, aby i přes Fredův zákaz zanechala své kopřivovou aviváží provoněné lože opuštěné. Pozorně napnula uši, za jedno z nich založila spirálku měděných vlasů.
„Když chceš někomu sdělit, že tě něco trápí, ale on není ochotnej nebo schopnej naslouchat, sděl mu to naléhavějc,“ při včerejším krmení proneslo Sklepní Monstrum, neboť ji v jídelně přistihlo plačící nad rozškubanou mrtvolou slušného pana Fortunáta. Ta rada v ní zakořenila a během bezesné noci vyklíčila. I proto teď tiše odpočítávala dědečkovo stěnou tlumené, pravidelné chrápání: „Třiadvacet, dvaadvacet, jednadvacet…“ Ani tímto útěkem ho nechtěla ranit. Chtěla, aby pochopil.
Ramenem strčila do ložnicových dveří, ty poodkryly tubus chodby, přitom zrádcovsky zavrzaly. Dívka zkameněla. Napůl nakročená, strnulá, mezidveřní škvírou nasávala pachy. Trvalo dlouhé minely, než se odhodlala zhoupnout v kolenou. Přikrčená plížila se temnou chodbou, podlaha chladila její ztvrdlá pomlácená chodidla. Každým došlápnutím nabírala na jistotě.
Stěny se rozptýlily do prostoru, z chodebního tubusu zbyla čirá podlahová deska, propíchaná podpěrnými trubkami. Kolem poslední se Bridžitína obtočila a s lehkostí igelitového pytlíku přistála na schodišťovém stupni. Skleněnou šroubovicí seběhla jako vystřelená, ale dole v hale se znovu přikrčila, protože svit měsíce v úplňku se cedil skrz záclony. S úlevou vydechla. Před dvoukřídlými masivními dveřmi vklouzla rovnou do nachystaných běžeckých bot. Ponožky nenosila. Omezovaly svobodu.
Venku přitiskla lopatky k deštíkem vlhčené dřevěné fasádě. Poslouchala kapky, jak praskají o dlažbu chodníku. Nechávala nacucat svou šedou mikinu, šedé tepláky, až se voda prolaskala i šedými kalhotkami. Látka přilnula k zadečku a noční uprchlík se pyšně ušklíbl. Bridžitína Krosbrýdová byla hrdá na své tělo, na každičký čuček výšky i šutu svalové hmoty, třebaže právě pro tu povrchnost ji majordomus Majordomus Nevděčník s potěšením popichoval přezdívkou Narcísek.
„Narcis je nenáročná rostlina, Nevděčníčku. Jo! Taková jsem. Nenáročná! Máš naprostou pravdu!“ mnohokrát se mu pokoušela pokazit radost, ale on beztak v narcískování nepolevil. Dědeček Fred zase neustále zdůrazňoval, že místo blbnutí s očními stíny by měla jíst víc masa. „Mnohem víc masa,“ dodával, jakmile prohrála další Šůšen.
Bridž se vyšvihla přes špičky plotových prken a doskočila měkce do mlatové cestičky. Vždycky odcházela tímto způsobem. Zastávala názor, že na vstupní branku je příliš mladá. Ovšem na oslavné fanfáry nečekala. Ihned vyrazila k nejbližším nezpevněným cestám, k příkrým stráním, ty totiž způsobovaly bolest, kterou tak milovala. Bolest je nejlepší učitel, Bridž je nejpilnější student. Kdykoliv může, pumpuje se znalostmi. Výšlapy k oblasti odkrytých kaveren, šplhání po stěnách odstaveného kamenolomu, nahánění srnek a kanců, zdolávání desítek dálek v těžkém terénu, aby se domů vracela po svých či v síti, ošlehaná křovisky, zbrocená potem.
Ale ne dnes. Kdyby Fred alespoň vyjádřil jakoukoliv emoci! Kdyby se nedíval tím prázdným, chladným pohledem! Bridž se potřebovala mimořádně vzepřít! Odhodlaná učinit takové vzepření, mihla se kolem skupinky divočáků, pokojně rozrývajících podhoubí. Jako by věděli, že tentokrát je šelma nebude nahánět. Jen se tupě ohlédli, když ohromným skokem překonala chomáče jaterníků, načež se s pronikavým KŘACH zabořila do protisvahu. To z útrob ztrouchnivělých větví vyhřezly třísky a rozbředlá rašelina na moment polapila běžce.
Prodírala se trnitými keři, co trhaly rukávy, drásaly předloktí, u zahnívajícího zborceného posedu se do ní opřel lezavý vítr. Krátce se otočila k domovu, avšak místo skličujícího návratu protáhla krok. Les nechala za zády. Směřovala k civilizaci. Tam, kde kdysi zářilo barevné město kultury. Dokonce i v současnosti! Ačkoliv Skvejlor byl ponurou milionovou jednotvárností, pořád nabízel víc barev než Fredův Bůh.
O boty přišla někde v půli prvního žitného pole, ale na těch jí pramálo záleželo. Chtěla zas jednou zahlédnout, jak se milenci drží za ruce; strašně moc toužila po nekrvavém lidském kontaktu. Promáčená ornice ji po lýtka vtahovala ke kořenům a tlejícím tvorům. Rvala se šmrncnutá bahenní patinou, prázdný žaludek se čím dál častěji připomínal, plíce marně prosily o zvolnění. Ještě nikdy neutekla tak daleko od domova. Fred ji sice sem tam do Skvejloru brával, ale s ním to bylo úplně jiné. On věděl, co se sluší předstírat, a že slušností je říkat něco jiného, než si člověk myslí.
Žitná pole ztvrdla do kamenitých cest, ty se stmelily do asfaltových chodníků. Problikávající světlo semaforu oslnilo Bridžitíniny unavené oči. Z hutné jitřní mlhy vystoupily čtyřpatrové bytovky skvejlorské periferie, v nichž hlasy starostlivých matek budily ratolesti. Sivé rozednění odsávalo chuť poznávat, vtíravý smrad připálených vajíček si z nosních chloupků dělal neomrzitelnou prolejzačku. V tu chvíli už uprchlík věděl, že na návrat domů nebude mít síly. „Jez víc masa!“ přikazoval vítr, co si pohrával s rudými vlasy.
Déšť definitivně ustal. Bridž si stáhla vodou nasáklou mikinu a upustila ji do trávy, která byla protkaná barevným plevelem. Přímo vyzývala k zádovému vyválení. „Fuj pse, ošklivý pse, zlobivý pse,“ předříkala si dědečkovo obvyklé kárání, protože nejspíš pořád pochrupoval v dřevěné posteli bez matrací, polštářů a peřin, takže sám ji vyplísnit nemohl. Najednou Bridžitíně neskutečně chyběl, k čemuž přispěla ostrá křeč v žaludku. „Měla bych jíst víc masa,“ napomenula se zastřeným hlasem. Hleděla na billboard slušného kandidáta na senátora Mičáta Pačtejna, jehož hlaďoučký obličej byl vyretušovaný k nakousnutí. Podprsenku Bridž nenosila (omezovala svobodu), a tak se osvobozené šedé tričko jemně otřelo o napřimující se bradavky. „Musím jíst víc masa!“ kolena se jí podlomila. Avšak i tomu hladu tvrdohlavě odmítla podlehnout. Se zaúpěním: „Budu jíst víc masa!“ se opětovně postavila na nohy.
„Slečno, jste v pořádku?“ ptali se chlapi sedření noční směnou. Vyloupávali se z pomuchlaných garivozů a garibusů. V koutku duše doufali, že jim odevzdaně padne do náručí. Vláčnou dívenku by si odnesli domů, do koupelny provoněné ukoptěnou aromalampou, tam uložili do vany napouštějící se horkou vodou. Houbičkou by omývali její pružnou pihovatou pokožku. Jenže ona místo odevzdané žádosti o omytí, vycenila víc psí než lidské tesáky! Většina chlapů se vyděšeně rozpovykovala: „Pojídač! Pojídač! Ne! Prosím! Já nejsem slušný člověk!“ Ti zbylí nemohoucně strnuli, a to se pak Bridž vytáhla k jejich ušní dírce, aby zhluboka nasála pach mozku.
„Nejsi dost slušný,“ zklamaně odstrčila dalšího pomočeného ťuhýka.
Vzhlédla k obzoru, kde monumentální most z kamenných kvádrů přidržoval kičimskou dálnici a elipsa slunečních paprsků prořezávala smrkance mraků. Most jako by se vznášel deset lidských výšek nad tou krvelačnou poblouzněnou myslí, také nad zpěněnou řekou Soul, kterou ona mysl znala jen z vlastivědných knih. A přesto o ní věděla víc než kdejaký měšťák. Znala místo, kde se vlévá do Bódes, každičkou zatáčku, všechny polohy jezů. Jeden z nich zrovna hlasitě prozpěvoval:
„Krossbrýýdováá, jíšš málo massa!“
Téměř bezvládně propadla rezavými rourami říčního zábradlí. Byla zlomená v pase, se šrámy na duši i na těle.
„Pojď, mé dítě, jen pojď!“ přívětivě ji povzbuzoval Šedý Bůh.
Volal odkudsi z hloubi řeky Soul, tak se za ním sápala otravnými svlačovci, co nepřejícně chňapaly po prstech, až se i ledová voda vetkla do rozpálených lýtek.
„Už se můžeš uvolnit,“ zašeptal Šedý. „Neměj obavy, nenechám tě padnout!“
Odevzdaně roztáhla paže, načež ji divoký proud shrábl jako chomáč obnošených hadrů. Už nebojovala. Svěřila se do Božích rukou, které ji pozvolna zvedaly ke smrkancům mraků. Na tom nejhutnějším stál sám On. Měl šedé kalhoty, šedou vestu s šedými rukávy, jeho vzdušné vlasy byly ty nejšedší, jaké kdy Bridž spatřila. V šedých rukavicích třímal šedou golfovou hůl. Odpaloval šedé míčky rovnou do šedých jamek v okolních šedých mracích. Definitivně, tohle musel být Šedý Bůh.
„Máš ráda golf?“ zeptal se již kompletně zhmotnělý.
„Nevím,“ hlesla Bridž. „Nikdy jsem o golfu nepřemýšlela,“ dodala provinile.
„Nevadí, chybovat je slušné,“ dobrosrdečně se pousmál Bůh a svou dobrosrdečnost podtrhl chvilkou zahanbujícího ticha… … … „… … …Mé milované dítě… Ty jsi jistě rozjímalo o věcech důležitých, není-liž pravda? Och, chápu, smysl života zdá se ti hloupý. Však ty překonáš to, stejně jako překonali jiní.“
„Ale jak?“
„Buď jedinečná takřka jako já. No? Podívej se na mne! Od rána do večera hraji golf. Stěžuji si snad na jednotvárnost života? Ano, přiznávám, občas si stěžuji. Odpaluji míčky. Míček za míčkem. Blbé, nudné, šedé míčky…“
„Nechci jíst slušné lidi!“ vyhrkla Bridž.
„A já nechci hrát golf.“
„Končím! Raději zemřu!“
„Co se dá dělat, najdu si jiného psa,“ Šedý pozvedl levou ruku, přikrčil ji v lokti, k tomu pootevřel ústa, z nichž vysunul předlouhý šedý jazyk. „Anebo ne; hledání nových nohsledů shledávám iritujícím! Nadto mám shovívavou náladu. Nezabiji tě.“ Z nejbližšího mraku sebral hrst vodních kapek prostříbřených ledovými krystalky. Promnul je ve vousech a světélkujíc sfoukl na Bridžino tričko. To nebylo vše. Tentokrát pozvedl pravou ruku, olízl si pravý loket a z krystalů se rázem vzedmuly šedé holubice, radostně třepetající křídly, vytrvalým vířením vysoušející promáčené prádlo.
„Děkuji, můj Bože, ale prosím, nech mě vykonat i něco dobrého.“
„Aha… Poslouchám.“
„Jestli jsem stvořená k pojídání lidí, pak můžu lidstvu přispět snědením Topiče nádherných žen a Zloděje milovaných dětí.“
„Koho?“
„Jsou to dva odporný, zvrhlý zločinci.“
„Ty hloupá! Nemůžeš žrát jiné než slušné! Tvůj organismus na to není stavěný!“
„To znamená… Dáváš mi svolení, nebo mi ho nedáváš?“
„Svolení k čemu?“ zarazil se Šedý.
„Vypořádat se s Topičem nádherných žen a Zlodějem milovaných dětí!“
„Moment… Jelikož jsi smutná ze zabíjení, žádáš svolení zabít další dva? Komické! Čekal jsem ledacos, ale toto? Koneckonců? Pro mě za mě? Přistup ke svému Bohu! Nechť naše sliny stvrdí ujednané svolení, mé milované dítě…“
Oči otevřela do nové situace. Sbližovala se s policistou, který jí k ústům tiskl pichlavým strništěm obstoupené, máselně kvašené rty. Svůj dech vpouštěl do jejích zavodněných plic, byl tedy dárcem dechu. Měl velké ruce s mozolnatými prsty, jimiž pevně svíral Bridžiny široké nozdry. Jednal zkušeně, přestože by mu neřekla víc než třicet.
Kromě něj se Bridž dotýkal ještě jiný, mnohem buclatější policista. Vypadal asi na čtyři křížky. Zarputile kmital kýblovitou tváří, když vehementně stlačoval ten nedospělý hrudníček, na což byly jeho dlaně příliš měkké a rozplizlé.
„Vítej na druhym břehu,“ zavtipkoval dárce dechu docela zblízka. Smrděl po cigaretách a jevil se jako maso dosud nepoznané odrůdy. Ani slušný, ani neslušný. Rozervat ho! Pořádně si jím nacpat břicho! Nebýt tak zesláblá, Bridž by to možná udělala. Snad pokud by se zase sklonil a znovu ji políbil? Zadoufala, že se to stane, zároveň zaváhala, jestli se do muže skutečně chce zahryznout. Jeho totálně promáčená policejní uniforma se k prasknutí napínala přes široká ramena. A ten vyčítavý pohled… Počkat?! Vyčítavý?!
„Nejsem sebevrah!“ pobouřeně se ohradila.
„Vlezlas do řeky, v šest ráno, pár kroků před jezem,“ mladík trpce shrnul fakta.
„Zfetovené šlepke,“ přisadil si druhý policista, který mluvil nezřízeným nuktským dialektem.
„Nechtěla jsem se utopit!“ zavyla Bridž.
„Věřím ti,“ zalhal ten pohledný. Potom si uvědomil, že nezněl přesvědčivě, proto rychle změnil téma: „Jak se jmenuješ? Já jsem třeba strážník Martin Sax a tenhle sympaťák, to je strážník Bently Pačtejn.“
„Bridžitína Krosbrýdová,“ začínala se cítit vážně trapně.
„To ti tak budem cajkovať,“ zamručel Bently. „Hele, slenke, my chcame vědít tvý jméne, ne přezdívke z bordele! Toža ukaž průkes, a rovné se přitom zvěř, v čem ideš! Ředidle? Není to pravde!? Ahe? Trafe?! Zdrogované slenke vlaze do vode, nemá průkes, nemá botiska, nemá prsiska! A viděls někede také předkus? Vsadím sa, ten je shnité a děravé jak cedidle!“ Náhle se však zarazil: „Ty, Saxe, ona je suché! Jak to, že je suché?!“
„Netuším,“ připustil Martin.
„Počket, počket…“ dával si dohromady jedna a jedna Bently. Sehnul se k Bridž, obličej se mu svěsil ke kolenům. Vytrčil kyprý malíček, zelenkavý jako zkažená klobása, který jí neurvale vecpal pod nos. „Otver hube, slenke!“ zavelel, ale vzápětí klopýtnul v ústupu. „Do ritě!“ roztřesenou pistolí mířil na bezbrannou? náctiletou holku. „To nejsé lidské sejpáke!“ zavřeštil přiskříplým hláskem.
Měl pravdu. Pod jahodovými rty se skrývalo nelidské čisté zlo, které člověka ani v nejmenším nepřipomínalo. Upřímnost vyceněných zubů tě uhranula, nastavila zrcadlo, a ty jsi okamžitě věděl, co ta zrzavá stvůra chce. Tvoje masíčko. „Proč zrovna moje?“ ptal ses sám sebe, ale odpověď jsi dobře znal.
„Omluv kolegu, že je tak bázlivej,“ Martin neohroženě zaclonil palebnou linii, vzápětí Bridž pevně přiklekl. Jakžtakž bezpečně ukazováčkem a prostředníčkem rozevřel její čelisti. Sledovala ho ledovýma očima, co tančily v borůvkovém koktejlu. Úplně zapomněla, že se jí říční oblázky zarývají do lopatek a že jez pořád šumí to své: „Měla byss jísst víc massa.“
„Měla bych jíst víc masa,“ zmateně zamumlala.
„Cožé?!“ Pačtejn podruhé zavřískal.
„Bently! Schovej tu blbou bouchačku!“ zlobil se Martin.
„Ani ve sne! Co kdež…? Co kdež je Pojídeč?! Och, té šílené raťafáke! Och! Jedném hryzancem ti urve palice!“
„Odpráskneš holku, protože má velký zuby? Nebo snad tý šedesátišutový vochechuli nasadíš klepeta a dovlíkneš ji na stanici? Chceš Damovi tvrdit, že ňáký umorousaný dítě snědlo přes sto lidí? Proč ne? Mně je to fuk. Mně už plat víc nesnížej! Koneckonců já nejsem syn politika, kterej zrovínka kandiduje do senátu. Já si klidně nadělam z vostudy plnej chynďák. A vůbec! Co kdybych zatknul tebe!? Vidim tvůj tlustej zadek a říkám si: není to náhodou zádýlko Pojídače slušnejch lidí? Vždyť tam by se vešel starosta Víklič i s celou městskou radou!“
„Ach je! S tebé se nedé rebeť!“ ublíženě si postěžoval Bently Pačtejn. „Nedé! Se pevjéšené perchent! Nikede s tebé nechce rebeť! Nikede!“
A zase měl pravdu. Martin Sax se v policejním sboru těšil menší oblibě než dokumentární filmy. Nesmál se vtipům, nechodil na bija, volný čas trávil neznámo kde, neznámo s kým. Pro ostatní cajty byl namyšlený pozér, který si myslí, že jeho hovna nepáchnou.
„Hlavně, že s tebou všichni makat chtěj!“ zasupěl Martin. „Zatraceně, Bently,“ pokračoval už smířlivěji, „tohle tintítko není Pojídač!“
„Ověřem jeje totožnosť!“
„Fajn! Ale nepoužiješ k tomu můj vercajk!“
Jelikož Pačtejnovu vysílačku zabavil generálmajor městské ochrany Dam, protože ho nebavily neustálé stížnosti na Saxovo porušování předpisů, Bently Pačtejn bezradně pokrčil rameny. Pokrčil jimi i směrem k Bridž. Dokonce si svlékl policejní bundu, kterou rozbalil od jejích rozedraných nártů, odkud nejvíce hrozilo nastydnutí. Zamyšleně se zadíval na vrcholky těch nedospělých ňader, jako by tvarem a velikostí svědčily o nevině či vině sériové vražedkyně.
„Slenke Krosbrýdová, počkajtě tu s kolege, než vaše totožnosť ověřem z policejtněho garivoze!“ Toho práva se nehodlal vzdát.
Bridž zůstala osamocena s mužem, jehož vlasy byly jíl promaštěný burákovým máslem, pokožka dužnatá a svěží jako hrachový lusk. Zůstala osamocena s mužem, který jí věnoval víc něžných dotyků, než zažila za celou dosavadní existenci. Zůstala osamocena s mužem! Ochromeně zírala na Martinovo husté temné obočí, zarůstající do ještě temnějších očí, prosvěcovaných lebkami bělostných zornic.
„Dík za záchranu,“ hlesla nejvroucněji, jak dokázala.
„Otevři pusu!“ přikázal však Martin. S narůstající posedlostí studoval zvířecí řezáky, i ty špičáky. Byly dva čučky dlouhé, zasazené do hrozivého nůžkového stisku. Zkontroloval Bridžina chodidla, dlaně, také špínu za nehty. Stopy seškrábané kůže nebo krve ovšem nenašel. Zdálo se, že ho to rozladilo. Rozčileně prohmatal přístupné žíly, hlavně ty na útlých zápěstích. Postupoval výš. Přes starší jizvu křižující dívčino předloktí, přes bujnou tepnu plazící se po paži. Odhrnul šedé rukávky přesušeného trička. Odhalil pihami posetá ramena, ale ani tím své vzplanutí neuhasil.
Bridž Martina napjatě pozorovala. On to ví. Věděl to celou dobu! Už nepochybovala, když promačkával bříško, jako by zkoušel nahmatat něco z těch sto patnácti snědených slušňáků. Pomalu roloval okraj šedého trička; od pupíčku až k nepoddajným bradavkám, k nimž dlouze přičichl. Toto procítěné přičichnutí protáhl k ušním lalůčkům ozdobeným drobnými peckovými náušnicemi, které Bridž daroval dědeček za to, že byla hodný pes.
„Kdo ti to udělal?“ zeptal se, protože obnažená pumpující žebra byla zmalovaná paletou podlitin. „Kdo tě bije, Krosbrýdová? Kdo do tebe dal… Slimáky?“ upřesnil otázku.
„Slimáky!? Cože? Nikdo do mě žádný slimáky nedal!“
Martin položil dlaň na její pánev, palec zatlačil do kyčelní tepny. Tvářil se zadumaně a pro svou zadumanost nevnímal, že dívku vzrušuje.
„Nepatříš do těchdle zastlanejch stlaček,“ řekl po chvíli. „Kůži máš hebkou a zdravou, zároveň přeškrtanou jizvama. Někdo tě bije; řeže; léčí; šije rány… Ale bez slimáků by se takhle nezacelily…“ Drsný motouz Bridžiných propletených vlasů se mu přivinul k zápěstí, čímž se uvolnila vůně kopřivového šampónu.
„Ne, opravdu nevím, o jakých slimácích mluvíš!?“ dušovala se Bridž.
„Můžu tě zatknout a shrábnout tučnou odměnu. Prostě ti zařídím elektrický křeslo. Uděláš chcípulku, což bude dost smutný kino. Anebo mi popravdě řekneš, jak je to s těma slimákama.“
„Nijak! Přísahám, žádný slimáky v sobě nemám!“
„Jak myslíš,“ vyzdvihl ji do pevného náručí, kde se mnoho jiných žen uvolnilo, ale Bridž zůstala křečovitě ztuhlá jako laň skolená garimixérem betonu. Větřila cosi zvráceného, dosud nepoznané zlo. Usilovně se přesvědčovala, že pochází z ní. Vždyť ona přece přetékala zlem! Ostatně, o jednu špatnost víc nebo míň, co na tom záleželo? Nepokrytě zatoužila, aby ji Sax miloval, jako muži milují ženy, přestože měla nežensky potlučené holeně, které se teď samovolně kymácely ze strany na stranu, a ostré hranky zubů, které opírala do jeho pichlavého krku, smáčeného horkými slinami.
Byla o dost těžší, než na první pohled vyhlížela, a tak se Martin prohýbal v zádech, ztěžka oddychoval. Odkrajoval blízky k trubce říčního zábradlí, která mu sahala do pasu a byla oslizlá ranním deštíkem, jehož zbytky se nejvíc držely ve žlutohnědých strupech koroze. Policejními gumovkami surově škubal svlačce, přitom ho netěšilo, že z druhé strany zábradlí už si to k nim také šinul neobvykle živelný Bently Pačtejn. Běžel po cestě vykládané betonovými panely a jeho prsa tančila kvapík s policejním svetrem. Vážně, dalo by se říct, že běžel, kdyby se vedle něj stejnou rychlostí o holi nebelhal stařičký kmet. Trapnost výjevu rvala oči.
„To už si ověřil totožnost?!“ křikl Martin.
„Ne!“ schvácený Pačtejn se zapřel o mazlavou trubku. „Mám čo lepše!“ sípal úplně bez dechu. „Jejo dědko!“
Martin pochybovačně porovnal Bridžinu šlachovitou figuru se starcovou rachitickou, Bridžin široký osvalený obličej se starcovým protáhlým. Děd se pomocí šedé hole narovnal, ale i na špičkách dosahoval sotva do výšky Martinovy brady. Ne, jen idiot by uvěřil, že tento umrlý Pembetatuňan je jejím pokrevním příbuzným. Pembetatuňan!? Jestli něco Martina vyloženě dovádělo k neuctivosti, tak to byly ty jejich náboženské výplody!
„Paráda,“ utrousil opovržlivě. „Teď mi tu začneš věštit z použitejch fuseklí…“
„V tom víra naše nespočívá,“ ohradil se stařec. „Zde je identifikační průkaz můj na jméno Fred Krosbrýd, řidičský průkaz a smlouva o sponzoringu městské policie.“ Byl oblečený v tradičním šedém saku, v šedé košili a šedé vázance. Řasy vytírané šedou řasenkou odpovídaly líčení mužů z oblasti Pha. Oční důlky měl vetché, zapadlé ve zvrásněné šedé pokožce, ovšem z ucha mu trčelo šedé naslouchátko, do celkového vzezření nezapadající.
„Tvůj průkaz tvrdí, že jsi Mraban. Když už něco předstíráš, neměl by ses oblíkat jako pembetatuskej vidlák,“ přiostřil Martin.
„Nic nepředstírám a původ též nepopírám,“ odpověděl bez emocí Fred. „Hrdě se k němu hlásím. Narozen na Pembetatu, přesto Mraban. Stačilo patnáct let odvádění daní, patnáct let bez prohřešku vůči ústavě. A co se týče víry v Šedého? Praktikuji ji výhradně v ústraní, což, jak jistě víte, není trestné. Jsem prostým realitním makléřem. Jedním z mnoha. Nechci potíže, strážníku. Pouze jsem si přišel pro nemocnou vnučku svou.“
„Jak jsi věděl, že ji najdeš zrovna tady?“
„Ráda plave, pane strážníku.“
„A nejspíš i ráda běhá,“ dodal Martin, hledě na adresu v identifikačním průkazu. Bydliště sedmaosmdesátiletého realitního makléře bylo vzdálené více než patnáct dálek od Skvejloru.
„Velmi ráda, strážníku Saxi,“ souhlasil Fred.
„A když zrovna neběhá, vezme tvou hůl a bije se do žeber?!“
Stařičký makléř zpozorněl. Pochopil, že Martin Sax není běžný policajt, který rozdá pokuty za špatné parkování a večer se s čistou hlavou rozvalí k bedně, aby zkonzumoval tupé plky limotoxem napuštěných herců. Fred si ho měřil mrtvolně chladným pohledem. Hledal cokoliv, čeho by se chytil. Šedé naslouchátko si tlačil hlouběji do ušní dírky, až zrakem spočinul na Martinově předloktí. Bylo částečně odhalené, protože těžknoucí Bridž krabatěla rukávy uniformy.
„Květinové tetování, stejně jako příjmení vaše s X na konci, je typické spíše pro Mstatilana nežli Mrabana, není-liž pravda?“ zauvažoval Fred. „Strážníku, jste-li Mstatilan, měl byste se představovat celým jménem, včetně zákonného druha, který za vás zaplatil v depozitáři. A pokud jej nemáte, alespoň uvádět kategorii a umístění v Nzuri.“
„Výborně, dědku. V Nzuri jsem skončil čtvrtej v kategorii Bjóty fatál 18. Co tam máš dál!?“
„Třeba toto: oba rodičové vaši zemřeli v jeden den, leč vy jste byl natolik krásné dítě, že vás okamžitě adoptoval popový zpěvák Ryčto Čugary. Rovnou na chodníku u nevychladlého matčina těla. Žel po incidentu s přezůvkami se opatrovnictví vzdal. To vám bylo dvanáct. Smutné. Tragický příběh, strážníku Saxi. Kdybych se uměl rozplakat, udělal bych to. Upřímnou soustrast,“ přednesl lhostejně, přičemž při mluvení téměř nehýbal ústy.
Realitní makléř věděl o něčem, co se ukrývalo v nejstřeženější kobce Martinovy mysli. I Bently teď s otevřenou papulí střídavě civěl na ostatní aktéry, a i jemu docházelo, že se děje něco hodně neobvyklého. Na vodnatém prostovlasém kýblu, vsazeném místo hlavy, se tvořil výraz „hu?“ Zato Martinovi se valil adrenalin až do morku kostí.
„Jen do toho, zbijte mne,“ ještě ho popichoval Fred, „a pak, jakožto alfa samec, odneste si nemocnou vnučku mou do mládenecké garsoniéry své. Přikryjte ji peřinkou, uvařte mlékovou polévku s vajíčkem, kterou tak zbožňujete, a dívejte se, jak umírá. Nebo mi Bridžitínu předejte a já vám garantuji, že se znovu setkáte.“ Fred významně pozvedl injekční stříkačku, omotanou neprůhlednou lepicí páskou.
„Co to je?!“ vyštěkl Martin.
„Inzulín. Ona je totiž diabetička.“
„Blbost!!!“
„Blbost?“ zopakoval Fred. „Tedy nyní již nejste policista-spasitel, ale dokonce policista-spasitel-lékař. Jste muž mnoha předností, strážníku.“
„Počkaj, Saxe,“ vložil se do toho Bently. „Či ta slenke jebne na cukrovke, moj tata nas zabije!“
A zase měl pravdu. Mičát Pačtejnt byl jeden z nejváženějších občanů Skvejloru. Začínal coby starosta jakési hnusné zpustošené vesnice, avšak vypracoval se v uznávaného politického byznysmena a především slušného člověka. Mičát bohatl tím, že jiní chudli, nicméně vždy krátce před volbami deset korálků z veškerých zisků rozdal všem zchudnuvším a dalších deset daroval na dobročinné účely, u čehož se nechal natočit televizí TV Pačtejn. Příkladná taktika jej vynášela do čím dál významnějších křesel, až se přiblížil k tomu nejvýznamnějšímu. Senátní volby se každým dnem blížily a Mičáta by jistě dost ranilo, kdyby mu nepodařený synek Bently srazil preference špatně ututlatelným zanedbáním povinností.
Martin neměl na výběr. Musel připustit, že Bridžin horšící se stav sám zvrátit nedokáže. Uložil ji do trávy, ale udělal to alespoň tak, aby ležela v dostatečné vzdálenosti od zábradlí. Chtěl totiž doplnit poslední střípek mozaiky. Bridž bil někdo fyzicky zdatný. Někdo, kdo stáří a chabost jen předstírá. Jak předstírat stáří, když máš bedlivě pozorován přelézt kluzké říční zábradlí? Je to jako s žertovným předstíráním opilosti. Dokud není nahlodána tvá herecká jistota, bezstarostně vrávoráš, žvatláš. Jsi ve svém živlu. Ale dokážeš sehrát opilost v jedné konkrétní situaci, když vzduch kolem zhoustne? Dokážeš to udělat před zraky zkoušejících profesorů univerzity divadelních umění? I pokud profesoři tvou hru kriticky soudí? Oni přece vědí, že jenom předstíráš!
„Malujete si terč na hrudník, strážníku Saxi. Nedivte se, až přiletí kulka,“ upozornil jej Fred Krosbrýd, pak upustil hůl. S hbitostí chlapce přeskočil zábradlí, přistál rovnou do ladného pokleku, klopou šedého saka utajil místo vpichu. Když vstal, její oči už nebyly ledové kostky, co tančí v borůvkovém koktejlu. Teď byly brusinky, co se smaží na pánvičce. Bridž se nemotorně převalila na všechny čtyři. Zašmátrala po zemi, jako by hledala brýle, z koutků se jí spustily provazce růžových slin.
„Měla bych jíst víc masa,“ ztrápeně zakňourala. Se slzami stékajícími po lících stanula proti dárci dechu. Marně se snažila o další slova. Prosté rozloučení. Snažila se o něj celým srdcem, současně potlačovala zvířecí pudy zakořeněné hluboko v žaludku. Souboj nakonec vyzněl neutrálně:
„Jak se hraje golf?“ zaskučela křečovitě sevřenými ústy.
Martin nevěděl. (Jejich první společná věc.)
„Nejlepším golfistou světa je Šedý Bůh,“ stroze zhodnotil Fred a tentokrát vzal Bridž do náručí on. Bez známek námahy s ní spíš přeletěl, než přeskočil říční zábradlí. Už se neohlédl. Pouze jeho napomínání: „Ošklivý pes, hloupý pes, zlý pes,“ se ještě několik minel vznášelo nad jednotvárným šuměním řeky Soul.
***
Dnes už se ve sladem provoněných ulicích neplahočí nosiči nadživotních loutek, a koneckonců loutky jsou všem dnešním lidem úplně ukradené. Nenatřásají se tu pestrobarevné sukně překrásných mstatilských Princezen, a koneckonců jejich vykoupení ze mstatilského depozitáře si může dovolit jen málokterý Skvejlořan. Dokonce i výše samotné zaoceánské daně, třebaže pořizuješ zlevněnou krásku zahanbenou posledním místem v regionální Petát sán cacáó ševó 25+, se z hlediska finančních možností přesunula výhradně do snů a zasněných povzdechů živořících dělníků. Veškerá slast, umění, veškerý blahobyt chcípl stejně náhle, jak náhle chcípla snaha politiků zviditelňovat se za každou cenu.