Zkoprnělý Džebedája civěl jako vyvoraná myš, což nám dalo čas na přeskupení. Jeden proti čtyřem, čtyři na jednoho! Těmito počty povzbuzený Milan si převzal pušku, vyměnil zásobník, zacílil; Boubelka tasil drápy hrozivé jako ty Džebedájovy; pohybově nadaný Škubánek zatančil posmrtný breakdance s prvky Větrný mlýn a Zamrznutí. A teď popíšu, čím jsem se prezentoval já. Ničím.
Vzduch se prosycoval strnulým napětím, nebe se halilo do rudé halenky. I to repetitivní hlášení ředitelky sekce ochrany a podpory veřejného zdraví hygienické stanice hlavního města Prahy, Svatoslavy Švrčulové, utichlo. Stáli jsme naproti čisté zášti, jeden druhého vybízeli k zahajovacímu výpadu, když tu vykročil profesor Boubelka. Ten nevděčný parchant! Klidně si přejde na Džebedájovu stranu!? Byli jsme v ještě větší prdeli než před jeho osvobozením. Tři na dva… Jó, pokud, se to řekne takhle, nevypadá to zas tak beznadějně…
Plus převlékače kabátů nemá rád nikdo. Ani Džebedája. Boubelku proto znechuceně čapnul za flígr a poslal ho na osmipatrový vyhlídkový volný pád. Vzhledem k prásknutí, navazujícímu chručení, střelbě, Švrčulové amplionovému jekotu, sténání, štěrkotání…? Zdá se, že dnes večer nebude v ulicích úplně bezpečno.
Rychlá porada!?
Nový plán!!!
Všichni současně do Džebedáji ducneme, tudíž zavrávorá, klopýtne o atiku střechy, odporoučí se za Boubelkou! Pro dokonalý soulad jsme si rozdělili nárazové zóny. Milan měl levou bradavku, Škubánek pravou, já pupík. Tři, dva, jedna…
Dali jsme do toho vše, co v nás zbylo a bumík to byl vskutku tvrdý. Jako do pylonu. Svět se zatřásl, poskočil, před nemrtvýma očima nám proběhly celé posmrtné životy. Potom jsme se lehce zasněně zhroutili pod pobaveného Džebedáju. Ten se zeširoka křenil, rozpočítával asi ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, natloukl si nos.
„KY!“ ukázal na Milana a od pasu nahoru ho sežral.
Z odpadlé peněženky, napěchované fotografiemi, jsem zjistil, že Milan měl krásnou ženu a dvojčata jako z reklamy na kojeneckou výživu. Zabýval se výcvikem asistenčních psů, také každou středu obcházel domovy důchodců, kde stařešinkám zpříjemňoval večery hrou na ukulele. A hele? Coby dobrovolný hasič zachránil tonoucí se koťátko…!
„GOT, HAK TU LAK’HA,“ poněkud rezignovaný Škubánek mě požádal, abych se oprostil od sentimentálních výlevů.
„HAV’KA DUDA FEFEPE TU’A SHI’THA?“ – máš ještě ten respirátor FFP2? opáčil jsem a s ukořistěným respirátorem se vypařil dřív, než Tadeáše napadla otázka, co s tím zmuchlaným blebancem hodlám dělat?
Tadeáš Škubánek na střeše univerzity osiřel.
Jeden na jednoho.
Tedy libová férovka.
A tak utíkal, uháněl, pelášil přímo ke staré dobré, osvědčené ventilační šachtě. Tam posečkal na dobíhajícího Džebedáju. A začalo se tandemově kroužit.
Sto levotočivých oběhů okolo šachty…
Dýchavičná pauza…
Sto pravotočivých oběhů okolo šachty…
Druhá dýchavičná…
Sto pravotočivých oběhů okolo šachty…
Třetí dýchavičná…
Sto levotočivých… Zkrátím to. Prostě dotáhnout van Vogelwaarde z druhého patra až na střechu mi trvalo dvanáct set šachtových oběhů. Vpravdě byl to výšlap věru vysilující, trýznivý, palčivý. Ačkoliv mě před Elsinou toxickou debilitou chránil respirátor FFP2, neustále jsem ublinkával, potil žlutavou tekutinu, mé nozdry se splavovaly černavou krví. Ale stálo to za to…
„KOTARAK LOKA KRAKI!“ Elsu Vogel van Vogelwaarde jsem strčil Džebedájovi pod nohy, tomu se při prvním kontaktu podlomila kolena, zvrátily kyčle! Ležel na lopatkách, na nebi sledoval souhvězdí Nedojedeného talíře. Ovšem výhled mu záhy zastřela bezuzdně rozkymácená Elsa. Pozor! Už neudrží stabilitu! Řítí se! Džebedájův nos zapadl přesně mezi její ňadra a takto zavíčkovaný vydal zvuk potlačovaného prdíku.
Elsina syrová blbost byla pro posedlé jako kryptonit pro Supermana nebo sebereflexe pro Jaromíra Soukupa. Džebedájovy póry rázem explodovaly! Šplíchal z nich sajrajt, prýštil koktejl masa, chrupavek, odštěpků kostí. Nutričně zaflákaná Elsa se po devastovaném démonovi blaženě převalovala, rochnila se jako největší ploutvonožec z čeledi tuleňovitých, doždímávala poslední želatinové pucíky. Z Džebedáji zbyly cáry kůže, ty jsme se Škubánkem snědli.
„DIK’THA…“ poděkoval jsem Else a nabídl respirátor. Až ji tu najdou, třeba to bude hrát nějakou roli…
Nasadila si ho coby čepici.
Každopádně dosáhli jsme úchvatného vítězství na pozadí podmanivé scenérie. Potemnělou Prahou se šířila nákaza, některé ulice zachvacovaly plameny, jiné alespoň panika. Ryk posedlých vévodil.
„RRGH DEDIMORIHC M‘ SETILEM STRINGFELLOW HAWKE!“ Škubánek se hrdelně pochlubil, že je pravděpodobně posedlý démonem jakéhosi pilota.
„KU’THUL NA’KEL ATHUL?“ už z místa kopilota jsem se tedy zeptal, kde vidí naši nejbližší budoucnost?
„XA’LUR BELZETH ZORATH PA’RIS.„
