Majestátní šedé bačigari s poznávací značkou FRED se kousek po kousku rovnalo na střed parkovacího místa, neboť stařec, jenž ho šoféroval, byl přesvědčen, že na přesnosti záleží ze všeho nejvíce. Ostatně jakmile zatáhl ruční brzdu, lexikálně se na sebe zadíval ve zpětném zrcátku, přičemž moc dobře věděl, co slovo lexikálně znamená. Vycenil vyšeděný, nebývale zachovalý chrup. Z náprsní kapsy vytáhl šedou rtěnku, opravil šedé líčení a šustivými dlaněmi pohladil šedé, plasticky husté vlasy.
Obě chodidla vytrčil ven, uložil je rovnoběžně, přesně jednu stopu od rámu vozu. Vždy tak vystupoval. Nepochyboval, že tento způsob výstupu je jediný v pořádku. Stál vzpřímený, po kotníky v kalné kaluži. Nemrkal. Vzhůru jeho kalhotami vzlínal mokrý chlad, nicméně tím se netrápil. Neuměl se trápit. K domovu vykročil naprosto emocí prostý. Podrážkami promáčených šedých polobotek našlapoval měkce a úsporně. Neplýtval energií. Ani když otvíral vrátka svého pozemku, ani když dělal dalších sedmnáct úsporných kroků.
Strojově se blížil k borovicí obkládané vile, svlékané z mlhového negližé. Fred Krosbrýd se bez zájmu o cokoliv pocitového zastavil před kovanými masivními dveřmi a s rukama spuštěnýma podél těla prostě čekal. Nezaklepal ocelovým klepadlem, nezazvonil měděným domovním zvoncem, protože i to by bylo zbytečné plýtvání energií. Pouze jedním okem vzhlédl do zápražní bezpečnostní kamery.
„Vítejte, pane! Jaká byla cesta?“ Majordomus ihned v zádveří převzal Fredovu aktovku a v klíně ji nepozorovaně prohnětl. Seděl zborcený k pravé straně otravně destruktivního invalidního vozíku, na hlavě měl zachmuncané chmýří, které nešlo nazvat vlasy. Zpitvořený nervózní grimasou připomínal vyždímaný kyselofrujt.
„Cesta byla úspěšná, věrný sluho,“ pronesl Fred. „Prověřil jsem činy Haralda Hoxe a skutečně se potvrdilo, že je aktuálně nejslušnějším člověkem světa. Tentokrát ovšem neprovedeme únos, ale okamžitou terminaci.“
„Mimo Skvejlor? To značně ztíží plánování! Mohu znát důvod, pane?“
„Vždyť ty ho znáš, není-liž pravda? Na zpáteční cestě se mi zhmotnil Šedý a spravil mne o nezdařené akci vaší. Bridžitína sežrala srdce Červeného, což ho dost rozzlobí, ostatně jsoucno jeho už se nejspíš přenáší do nového těla. Tak jako vždy – do těla aktuálně nejslušnějšího člověka světa. Haralda Hoxe. Musíme jednat rychle.“
„Jsem trochu zmatený, pane. Chcete říct, že jsoucno Červeného Boha je nezničitelné?“
„Ano, a co hůř, porušili jste dohodu o vzájemné toleranci a narušili po staletí udržovanou rovnováhu. Usmrtili jste schránku Červeného. Zostudili ho. Spustili jste něco moc, moc špatného. A propos, myslel jsem, že cílem vaším byl Topič nádherných žen?“
„Ten unikl, pane.“
„Máš štěstí, že se neumím hněvat. Kde je vnučka má? Cožpak mezi povinnosti její nepatří radostně mne vítat?“
„Jistě, vaše vnučka. Šedý se vám asi nezmínil. Pravděpodobně mu to nepřišlo důležité. Tedy vnučka… Výška necelé dva blízky, dvaašedesát šut syrové naivity. Víte co? Povyprávím o ní cestou do jídelny. A co se týče Červeného, soudím, že měl podobný záměr jako my. Potom došlo ke střetu a dál bych to nerozebíral, pane. Velice nepřehledná záležitost, za kterou plně přebírám odpovědnost.“
„To je v pořádku. Dělal jsi práci svou. Nebo nedělal?“
„Jistěže dělal, pane!“
Následován ladným krokem svého zaměstnavatele, Majordomus mlčky projížděl srdcem domu, zatímco v hlavě znovu listoval vzpomínkami Utajovaného Zaměstnance. Nzuri totiž na vlastní oči viděla, jak Bridž zaútočila na tu zmutovanou červenou stvůru. Tohle že je Bůh? Hrouda hnijícího masa? Jenže nějaké vysvětlení Majordomus potřeboval. Vždyť Nzuri do červeňase vypálila nespočet kulek, a přesto ho nevyřídila! Dobrá, jaká jsou fakta? Za prvé: Červený není trvale mrtvý a hodlá se mstít. Za druhé: jeho vědomí se po vyřazení původního těla přemístí do nejslušnějšího občana světa. A za třetí: je třeba sestavit seznam kandidátů na Červeného Boha, respektive žebříček slušňáků v dnešní významovosti, kdy slušností je prodávat slušný vzduch, nabízet pojištění proti bezdůvodnému nevyplacení pojistky nebo předat zaměstnance obchodníkům s orgány ihned po podepsání pracovní smlouvy. No co? Měl si ji důkladně přečíst!
Takže slušnost Majordomus změří množstvím smrtiroků, smrtidnů a smrtisluncunů (tyto jednotky právě vymyslel) a nebude se přitom vždy nutně jednat o přímé zkrácení života. Ano, pokud někdo, byť v souladu se zákonem, zkrátí život jiného člověka, jeho slušnost se vypočítá jednoduchým vzorečkem vzhledem k aktuálnímu věku zemřelého a průměrné délce dožití v dané lokalitě. Nicméně Majordomus započte i druhotnou extrakci. Co když jeden člověk sebere jinému sto furahů, například půjčkou s nesmyslně vysokým úrokem, do které dotyčného vlákal úskočnou lstí? Byl-li napálený obrán o sto furahů a pobíral-li plat sto furahů na sluncun, jednalo se o slušnost rovnou jednoho smrtisluncunu. To zní jako definice! Zbytek se doladí po konzultaci s Princeznou Nzuri, žebříček slušňáků se tak již brzy objeví v Majordomově kostnaté dlani!
„Pane?“ ozval se uspokojený Majordomus Nevděčník.
„Ano?“
„Na světě vždycky bude nějaký nejslušnější člověk. Když zabijeme Haralda Hoxe, nastoupí druhý v pořadí, pak třetí, čtvrtý…“
„Pochopil jsi to správně. Červený pokaždé vnikne do nového těla, které ovládne prostřednictvím emocí.“
„To se ale ocitáme v nekonečné smyčce.“
„Ne tak docela. Krmí se slušností, kterou hostitel ukládá do emočních váčků. I současná verze se tedy nejprve důkladně občerství ve spižírně pana domácího z váčků nasbíraných v nebožském období, poté se pustí do postmutační sklizně, kdy prostými vraždami absorbuje slušnost zavražděných. Pobije stovky, tisíce lidí, a do dvou týdnů se vyvine v podobně silného Červeného, jako byl ten včerejší. Ne-li silnějšího. Ovšem my mu v tom zabráníme. Popravíme ho, dokud je slabý a neškodný. A pak znovu, … znovu, … znovu, … až se stanu nejslušnějším já. V případě mém přeměna nenastane. Uvězním Červeného Boha v emocí prosté dlouhověké schránce, což bude konec jeho. Především však nesmíme dopustit, aby vnučka má sežrala Hoxovo srdce, kteréžto je koblihou postupně napouštěnou putovní marmeládou. Pozřením této koblihy by Bridžitína získala Hoxovu slušnost, jako by ji fyzicky sama spáchala. V podstatě hrozí, že by se stala světovou lídryní, tudíž Červenou Bohyní. Příští srdce proto sním já. Příští i všechna další. Tím se ale teď nezabývej a raději mi povyprávěj, proč mne nepřišla přivítat vnučka má, neboť nyní vedeš mne do jídelny, před čímž prohlásil jsi, že o vnučce mé povyprávíš cestou do jídelny. Tedy. Mluv o vnučce mé.“
„O vaší vnučce, pane?“
„Neočekávaně není přítomna,“ připomněl Fred.
„To ano, není. Pane… Dovolte mi ještě jednu myšlenku. Kdysi žil nuktský voják, jehož jednotlivé buňky se nekontrolovatelně zvětšovaly. Zhruba ve dvaceti letech dosáhl nelidské výšky čtyř blízků. Přestože neuměl bojovat, nuktští generálové ho posílali do první linie, a mrabští pěšáci potom skutečně prchali s notně obtěžkanými kalhotami. Obr! Řvali zoufale! Lidé na celém světě o vojákovi věděli jen jedno – je to obr. Rodičové rázem strašili děcka výchovnými pohádkami, hospodští bardi pěli krvavé písně, aniž by znali obrovo skutečné jméno nebo povahu. A když voják o rok později své strašné nemoci podlehl, svět najednou potřeboval nového obra. Stal se jím o půl stopy menší farmář s rezavým krumpáčem, na který prý nabodával zlobivé děti, a podle písničkářů to nakonec dokonce byl on, kdo rozřezal a snědl nuktského obra. Chci říct… Možná že svět Červeného Boha potřebuje? Třeba by se to dalo urovnat? Vždyť v podstatě šlo o nehodu!“
„Jistě zajímavá úvaha, leč neumím se pro ni nadchnout. Proto nyní: Kde je vnučka má,“ řekl jen Fred Krosbrýd.
Majordomus se nehtem poklepal do žilnatého spánku, mžoural očkama, oddaloval okamžik vyřčení pravdy. Vaše vnučka se trochu zdržela, v mysli si vyzkoušel polopravdivou verzi. Vaši vnučku unesl masový vrah a nejspíš ji připravil o panenství, zkusil i tu drsnější, a pak si oddechl, že Fred nemá city.
„Pane,“ přesto raději začal opatrně, „nebylo to úplně v souladu s mým plánem, ale Topič nádherných žen se spřátelil se slečnou Bridžitínou. Dá se i připustit, že vaše vnučka je v reálném ohrožení života a já s tím v následujících devětadvaceti minelách nemůžu nic dělat. Musíme čekat.“
Sál severního křídla původnímu majiteli sloužil k prezentaci bohatství a úspěchu. Totiž byl jím bezvýznamný obchodník s anylbulenovými součástkami pro vodovodní potrubí, který sice vydělal víc furahů, než dokázal utratit, jenže veřejností zůstal i tak zcela ignorován, nerespektován. Aby se dostal do časopisů a zábavných pořadů, kde moderátor vede s hosty rozhovory prokládané uměleckými vystoupeními, pořídil si lukrativní pozemek čnící nad městem, kus hojného lesa a nádherný dům. Avšak ani tímto nezaujal! V novinách o tom architektonické skvostu nevyšel jediný článek, natož aby se psalo o majiteli – Silvestru Sivážovi, dovozci anylbulenových součástek! Silvestr si nadto uvědomil, že v novém domě ho život baví ještě méně než v domě předchozím, což ho vyprovokovalo k dalšímu kroku. Když neoslnil travertinovým obložením fasády, borovicovými latěmi z pembetatu, televizorovými podhledy a bankovkovým tapetováním, zkusil jiný způsob. Vydražil vítězku soutěže Princezna Nzuri v kategorii Défon tykáž, k tomu si nabrnkl několik milenek z druhých až sedmých míst.
A opravdu! Na jedné bulvární fotografii se objevil, ovšem jako neznámý doprovod spanilé mstatilské krásky, Princezny Nzuri Kiki Lax Sivážové. Tak frustrující! Při každém zasouvání, ať už do Kiki, nebo jiné Nzuri, Silvestr se čím dál víc oddával pokrytectví, povrchnosti, bezohlednosti, pohrdal půvabnou chotí, fetoval koupelnovou sůl, s milenkami jednal jako s neživými věcmi.
Severní halu nesly pozlacené sloupy rozmístěné dva kroky od obláčkovitého proskleného obvodu. Z vysokých kazetových podhledů zde namísto stropních svítidel zrnily zapnuté televizory, neboť severní halu ponechal Šedý beze změn, aby připomínala Sivážovu skličující zbytečnost bytí. Ten umocňovala absence nábytku, neboť Kiki stačila v období mezi propuknutím manželovy choroby a svým zmizením rozprodat cokoliv, co se dalo odnést. Zbylo sedm skleněných blobů coby uměleckých děl bez hlubšího významu a ještě něco… Uprostřed sálu stál osamocený borovicový stůl, vyřezaný do podoby tlusté ženy s gigantickým poprsím. Tento byl teď překrytý šedým prostíráním, na kterém vypouštěla roztodivné dráždivé pachy porcelánová mísa naplněná klopsy z mletého masa. U stolu seděl současný majitel domu, Fred Krosbrýd.
„Podává se starosta Víklič, tak jak to máte rád,“ uctivě pronesl Majordomus, což doplnil vozíčkářským úklonem.
„Neumím mít rád,“ podotkl Fred.
„Ano, pane, neumíte. V tom případě se opravím: Starosta Víklič ve vyžadovaném skupenství. Dobrou chuť.“
Fred byl o mnoho menší než Siváž, pro kterého osobitý architekt Gerhard Cjucum interiéry navrhoval. Za tím vysoko položeným prostíráním působil jako dítě maskované za starce. Naklonil se k desce stolu, uchopil první z masových koulí, vložil ji do šedých úst a jeho bezvodé tváře se vyplnily. Bez zájmu přežvykoval. Zřejmě usoudil, že koule je v pořádku, neboť sáhl po další, avšak kromě natočení loketního kloubu a vytrvalého žvýkání zůstal naprosto strnulý. Pojídal koule. Věrný sluha-mrzák ho přitom pozorně pozoroval a nezahlédl sebemenší náznak projevu emocí.
„Vyřeš vztah Topiče nádherných žen a vnučky mé,“ oznámil Fred, jakmile polkl poslední sousto.
„Pane… Přezkoumal jsem Saxovu i Bridžitíninu padesátidenní perspektivu a rozhodně neprovedou nic, co by vás mělo trápit,“ ujišťoval Majordomus.
„Neumím se trápit.“
„Ovšem, neumíte. I tak vše nepodstatné shrnu do jedné podstatné věty: Bridž získala přítele a my, tedy vy toho využijete.“
„Nesmí si hledat přítele.“
„A proto dodávám, že ho nehledala.“
„Sax topí ženy a pak je roznáší po Skvejloru. Pro mě za mě, ať si to dělá, ale jakožto Bridžitin praotec takovou partii bych asi neměl dovolit. Připrav plán na likvidaci jeho.“
„Pane? Chcete odstranit Martina Saxe? Muže, kterého Bridž z celého srdce miluje a který jí už dvakrát zachránil život? Na stupnici od jedné do deseti, jak moc vás za to Bridžitína bude nenávidět?“
„Deset,“ Fred si do ubrusu, klidně a nerušeně, otíral svraštělé mastné prsty.
„Opět máte pravdu,“ přitakal Majordomus. „Jsem si jist, že za sedmadvacet minel hrdličky přiletí ke dveřím vaší vily. My je vřele pozdravíme, pozveme dál…“
„Neumím být vřelý.“
„Ale výborně se umíte tvářit neutrálně, zatímco já předstírám vřelost.“
„Proč budeme vřelí?“ zeptal se Fred.
„Protože pan Sax, kromě toho, že je surový bastard, ovládá umění mapanbájo mavazilijáno. Přiznejme si, vaše tréninky sice v prvopočátku zvýšily odolnost, rychlost a mrštnost, nicméně i po tolika letech tvrdé dřiny Bridžitínu zbije kdejaká horda sádla, co sotva unese vlastní zadek. A jsou tu i další bonusy. Podle mých výpočtů: Pokud Sax zůstane u nás jako host, vlastně u vás, pravděpodobnost, že Bridžitína znovu uteče, se sníží o devadesát osm korálků a její primární schopnosti se zlepší o sto osmdesát! Zkrátka všichni budeme šťastně žít až do Saxova náhlého úmrtí, které jsem naplánoval za čtyřicet osm dní. Vidím, že jste lehce pozvedl obočí. Asi si říkáte: Vynikající plán, ale dá se na něj spolehnout? Odpovídám: Za šestadvacet minel policista Sax zabuší na dveře. Prosím, v tento moment se dostavte do vstupní haly, kde se přesvědčíte na vlastní oči. Co si o tom myslíte, pane?“
„Neumím šťastně žít,“ řekl Fred Krosbrýd.
***
Z naučného slovníku Márgrét Gýslerové:
Mstatili
Zlatem tkané kolonie plné bochníkovitých dómů, nabarvených trávníků a destilovaných potůčků, které elegantně překračují nádherní princové, spanilé princezny. Zatímco oškliví občané důstojně dožívají na popravištích a průměrní v satelitních vesničkách, případně vstupují do složek policejních či armádních, snem každého pohledného Mstatilana je spárovat se s filantropním Mrabanem a činit pro něj cokoliv mu v myšlenkách vyčte. Především v pohlavním smyslu. Lidé s typickým mstatilským příjmením bývají báječnými milovníky, přičemž tato příjmení žen i mužů se skládají z první souhlásky, druhé samohlásky a na třetí pozici vždy nalezneme písmenko X. Chceme-li si tedy nadpozemsky užít, hledáme někoho s příjmením Pix, Tox nebo třeba Fax.