Princezna Nzuri bývala neskonale nádhernou. Vlasy měla černé jako uhel, tvář hladkou jako porcelán. Skrze vláčné měkké rty prostomyslně pronášela přání dosažení světového míru, oříškovýma očima přitom pomrkávala po pupkatých porotcích finálového kola soutěže Princezna Nzuri. Při žhavé promenádě v provázcích rozpustile pohupovala boky, bezdůvodně se hihňala bělostným úsměvem. Nakonec se spolu s ostatními dívkami rovnala do řetězu dvanácti téměř totožných krásek. Blížilo se slavnostní vyhlášení. Drobné lalůčky oušek se napětím chvěly, když hlasatel Ánrý Wax s typicky natupírovanou fialkovou parukou melodicky vyvolával:
„SEDM SET PADESÁT MSTATILSKÁ PRINCEZNÁ NZURÍ, KATEGORÍE TEMNÁ BLÁNŠ DYBÁŠ! SE STÁVÁ! SLEČNA S ÚCHVATNĚ LAHODNÝM JMÉNEM, KTERÉ ZNÍ…“
Ne, na své jméno si nevzpomínala.Jen věděla, že zvítězila a že s krajkovou šerpou hrdě odkráčela do šatny. Tam usedla k zrcadlu. Chvíli se pozorovala. Hladila saténové šaty. A najednou si připadala hrozně hloupě. Naprosto zbytečně. Dokonce tehdy došla k závěru, že krásu si ničím nezasloužila. Udeřila se pěstí do obličeje, ale to jí bylo málo. Znovu, a znovu! Bila sama sebe! Hlavou třískala do zrcadla! A když konečně padla k zemi, její minulost se vytratila. Od toho okamžiku si krásu zasluhovala.
Teď Nzuri v objetí s odstřelovací puškou ležela v předpředposlední řadě hlediště chátrajícího letního kina, protože právě odtamtud měla ideální výhled na Kašnu Mánžerí i celý Hifakari park slušnosti. Lampami nasvícené proudy šedi sbíraly prach a uždibovaly listy z větviček košatých kaštanů. Nzuri se kryla pod zakrývací plachtou. Potila se jako sprchový závěs. Šedé listí se nad ní líně vzneslo a bylo hnusné, hnilobou nasáklé, prostě nádherné.
„Dýchání,“ připomněla si důrazně. Princezna se naučila střílet z policejního manuálu v polo-obrázkovém vydání, a protože netušila, které kapitoly jsou nedůležité, našprtala se ho celý. Včetně předmluvy, v níž se psalo, že nesprávné dýchání rozkmitá vytrčenou pušku, žádné dýchání zase celou Princeznu. V manuálu se podrobně vysvětlovalo tahání vzduchu do plic i pomalé vypouštění, až do rovnovážného stavu, kde střelec nepociťuje okamžitou nutnost nádechu. Tam někde má stisknout spoušť. Princezna jemně pošimrala točítka zaměřovače, načež zprvu beztvará nazelenalá šmouha v puškohledu se vyostřila do obrazu Kašny Mánžerí. Střed záměrného kříže pečlivě srovnala na střed kašny, hřbetem dlaně otřela promočené obočí, neboť stékající kapky potu mísící se s maskovacím líčením ji pálily v očích.
„Stisknutím nesmíte vyvolat boční tlak,“ přednesla naučenou radu, koneček zpoceného ukazováčku opatrně přiložila ke spoušti. Zahájila dlouhý výdech. Přední část pušky opírala o stabilní ocelovou dvojnožku, pořád však hrozilo dvaadvacet možných chyb. Princezna myslela výhradně na kulku, jak se sklouzne po trajektorii a žbluňkne do kašnového bazénu.
„Prásk,“ řekla, čímž dokončila cvičení. Prst sundala ze spouště, aniž by vystřelila. Spokojeně semkla tenké popraskané rty. Byla připravena. Příště to provede naostro.
„Čas té mínus jedenáct,“ ozval se Majordomus z nitra jejího vědomí. Vzájemné propojení jim v tomto směru notně ulehčovalo komunikaci. „Soustředěnost navyš o sedmdesát korálků!“ přál si, a tak to udělala:
„Soustředěnost zvýšena. Popisuji situaci,“ zamumlala skrze žloutnoucí zoubky. „Nájemné kužagari, vedené nájemným šoférem, krokem sune se k Parku slušnosti. Psíček, zvaný Bridžitína Krosbrýdová, na zadním sedadle roztěkaně vyhledává záchytné body. Kužagari nehybné jest, psíček vystupuje, já ani na mžik nespouštím jej z očí. Ochráním psíčka. Nepochybuj, Nevděčný manželi. Pokud psíček selže, zhasnu Topiče jako lampičku. Zhasnu ho a vyndám ze zásuvky.“
***