Původní majitel prý ujížděl na obrovských místnostech s vysokými stropy vyskládanými ze zrnících televizorů, se stěnami obloženými studeným travertinem provzdušněným bankovkami. Respektive ujížděl na chvílích, kdy k travertinu přirážel holé zadnice rozpálených Mstatilanek, na jejichž opocené půlky se lepily furahy, zatímco hrudníčky se obsypávaly puchýřky husí kůže. Ovšem současný majitel, Fred Krosbrýd, neujížděl na ničem. Neuměl ujíždět.
Šedý Bůh tedy sídlo Krosbrýdových zevšednil podle své představy o všedním bydlení, pochopitelně s přihlédnutím k majordomově invaliditě. Olíznutím levého lokte rozložil v mikrony dosavadní mechanické dveře z paládia a olíznutím pravého lokte stvořil lehké anohořčíkové dveře otevírané vibrací v podlaze. Dále vyměnil drahokamy posázená okna za šedá plastová, samočinně mytá při každém dešti, a svítidla reagující na šovinistické hlasové povely zaklel do běžných tlačítkových. Naopak přidal potrubní poštu, kamerový systém a bezpohlavní živočichy, snadno zaměnitelné za šedou chlupatou podnožku, které nazval tupohlavci chroustavými. Ti prováděli veškeré úklidové práce. Byť po většinu času vyhlíželi nečinně, bez ustání skenovali povrchy nábytku, podlah, stropů a jakmile jeden z těchto hlodavců zaregistroval nečistotu, aktivoval se, aby okamžitě provedl chroustavou očistu.
Majordomus Nevděčník coby Krosbrýdův majordomus nestíral prach, nemyl podlahu, nečistil lustry, nestaral se o nádobí. Nepracoval pro dům, to dům pracoval pro něj. Jak moc cenným sluhou pro Boha byl, pak jednoznačně dokazoval fakt, že v přízemí neexistovala jakákoliv bariéra, třeba i nejmenší výstupek. A když snad Majordomus potřeboval do druhého poschodí za vyvoleným Fredem nebo za Bridžitínou? Bez problémů tam vystoupal v některé ze čtyř zdvižných ramp.
Dvoukřídlé anohořčíkové dveře pracovny samovolně rozevřely své náruče, a tak zdecimovaný vozíčkář projížděl rozlehlou vstupní halou, formovanou velkoformátovými travertinovými obklady a skoro neviditelným skleněným schodištěm bez zbytečných příkras. Hlava Majordomovi nezúčastněně visela nad pravým ramenem. Ve vyhaslých očích rolovaly vlnky šedavých záclon. Ty závěsy zakrývaly zahradu, třepetání křídel motýlů i výsměch ptáků. Závěsy tlumily Majordomův žal.

Když poslední šedá vlnka opustila jeho zorné pole, po paměti odklonil páku šedého ovladače, takže šedý invalidní vozík s jistotou zabočil do chodby, kde startující zářivky vykreslily šedavou dlažbu z lávových kamenů. Pomalu klesal ve strmém spádu do surového podzemí, spáry dlaždic hlasitě mlaskaly o roztočené pneumatiky. Ze stěn sálal osvěžující odér pronikavé vlhkosti. Majordomus na moment zauvažoval, že by přispěl vlhkostí vlastní. Stačilo by vyřadit pojistku elektromotoru… Vypadalo by to jako nehoda… Nikdo by nepoznal, že jsem to vzdal… V hlavě vypočítal rychlost, jakou by dole vletěl do zdi. Došel však k závěru, že smrt by nastala se čtyřicetikorálkovou pravděpodobností, což shledal nedostatečným. Nadto: kdyby na sebe vztáhl ruku, prohrál by víc než život. Všichni ti hloupí, krásní a silní lidé by se nedozvěděli, že Majordomus Nevděčník existoval. Že je inteligencí o tolik převyšoval. To nemohl dopustit.

Zabrzdil u dalších anohořčíkových dveří, které měly hladký matný povrch. Byly bez kliky či zámku. Jejich chladnou jednotvárnost rozbíjela jen vystupující plastika třínohé žáby s mincí.
„Co si žádáš, poskoku?“ ozvalo se, jako když lžíce nakladače sklopí štěrk do korby nákladního gari.
„Krmení!“ odsekl Majordomus.
„Číslo sto šestnáct… Starosta Víklič!“ Podle zanikající razance došlapů se Sklepní Monstrum vydalo po šroubovitém kovovém schodišti – hluboko do sklepního brlohu. Tam tupé údery těžkopádných kroků úplně utichly, vzápětí se ale znovu rozezvučely a ozvalo se i zapraskání čtyř vnitřních zámků, jemné zarachtání ozubených kol.
Na chodbu vyšel nejprve starosta Víklič. Nebyl svázaný. Nebyl zbitý. Roztěkaně mžoural očičkama a oblečen pouze v tenké bělostně čisté noční košilce třásl se mocnou klendrou. Měl čerstvě oholenou tvář, na které se zračil výraz: „Jsem nevinen! Jsem slušný člověk!“
„Přišel tvůj čas, Víkliči!“ neoblomně zamručelo Monstrum, když i ono vystoupilo do záře zářivek. Jeho obnažený, mrtvolně fialový hrudník se květosil načernalými žílami. Zpřetrhanými, strhanými, zamotanými do uzlů, některé byly narovnané do strun, na nichž bizarně přebujelé svalstvo drnkalo kytarová sóla. Děsivý široký škleb tohoto strašlivého netvora doprovázel tik v obou spáncích, přičemž škubance se přenášely i do zbytku těla. Po každém z nich se Monstrum otřáslo a odhalovalo tak fakt, že škleb je útrpným. Topůrkem obouručné štípačky postrčilo starostu Víkliče. Ta sekera byla bezpochyby určena k nedobrým věcem. Tři zbídačené bytosti mlčky klesaly vstříc temnotě, avšak temnota před nimi nekompromisně ustupovala. Další zářivky osvěcovaly další monotónní segmenty.
„Mám furahy!“ vyhrkl najednou starosta. „Hodně furahů!“
„Nezájem,“ hlesl stále zdrcený Majordomus.
„Mám kontakty! Právníky! Doktory! Oni vás vyléčí! Pane… Budete chodit!“
„Víkliči, já nejsem tvůj debilní volič. Zmrzačenej jsem se narodil, zmrzačenej zemřu. Chápu svůj osud. Zato ty? Očividně nechápeš.“
„Chápu! Unesli jste mě, protože jsem slušný. Daroval jsem pět miliónů nevidomým dětem! Deset na výzkum rakoviny!“
„Sklapněte!“ zavrčelo Sklepní Monstrum.
„Tak jo… Napravím se! Už nebudu slušný!“ nevzdával se ale starosta. „Ne, počkejte! Budu bojovat proti slušným! Jako vy! Dejte mi, prosím, šanci!“
„To nejde. Amnestii může udělit jedině Šedej Bůh,“ utrousil Majordomus.
„Amnestii?“ podivil se Víklič.
„Amnestii?“ podivilo se i Monstrum.
„Jo. Tváří v tvář Pojídači slušnejch lidí Šedej rozhodne, jestli si zasloužíš nebo nezasloužíš druhou šanci. Prostě když to setkání přežiješ, musíme tě amnestovat.“
„To ne!“ protestovalo Monstrum.
„Ale jak mám přežít!?“ navzdory tomu vyzvídal Víklič.
„Odhoď masku slušnýho člověka, buď takovej, jakej jsi pod ní. Zákeřnej ksindl, prolhanej hajzl.“
„Moc mluvíš, poskoku!“ rozzlobené Monstrum výhrůžně pozvedlo štípačku, ale to už Majordomus upracovaně vytrčil zdeformovaný ukazováček, aby rozměklým zarůstajícím nehtem ukázal ke kyvným dvoukřídlým dveřím. Tyto byly svařencem z promačkaných plechů a pásků. Měly masivní tyčová madla, která se ve střední části znatelně tenčila a tmavla do barvy spálené kůže. Vedle levého madla problikával obrys dlaně se zeleným nápisem ANO, na pravém křídle, jako srdce poštovního běžce, vytrvale pumpovala červená dlaň, a její NE.
„Zatlač do ANO nebo NE!“ přikázal Majordomus.
Víkličovi došlo, že situace je přesně tak vážná, jak vypadá. Zatoužil po domově, po společném objetí s manželkou i oběma voňavými dcerkami. Líbal by je do vlasů, nazýval láskami nebo zlatíčky. Udělal krok zpět, jenže nastavené ostří sekery se opřelo o jeho páteř. Víkličovi se hroutil svět:
„Jak můžu stisknout ANO nebo NE, když neznám otázku?!“ zapískal zoufale.
„Otázka i následná odpověď jsou jenom na tobě,“ s triumfálním šklebem prohlásil Majordomus, ostatně sdělení této informace ho pokaždé příjemně povzbudilo. Užíval si starostovu snahu sebrat všechnu zbývající hrdost i to nejisté nakročení k zelenému ANO. Vzápětí však přišlo zaváhání. Víkliče jistě napadlo, že většina souzených sáhne po zeleném ANO. Je to, jako když ti podsunu prázdný list papíru a požádám tě, abys nakreslil libovolné vozidlo. Téměř vždy ho nakreslíš jedoucí vlevo. Jestliže „ANO“ zlákalo většinu lidí, přemítal Víklič, jak je možné, že se doposud neobjevil nikdo přeživší? Pak bych tedy měl použít červené NE!
Úžasné! Přechytračil další systém! Našel skulinku v pravidlech, jako vždy předtím! Dokonce se neubránil vzrušující fantazii, že svůj vynikající myšlenkový pochod vysvětluje do televizních kamer a že mu dychtiví novináři strkají nahrávadla pod nos: „UNIKL JSTE Z POJÍDAČOVÝCH SPÁRŮ! VÍTE O TOM, ŽE JSTE VŮBEC PRVNÍ, KOMU SE TO PODAŘILO?! CO VY A KANDIDATURA NA PREZIDENTA JEREMIÁŠE MUSTACHU ČTYŘICÁTÉHO?“
Starosta svému úsudku skoro důvěřoval, když pravou ruku přikládal do červeného území. Přesto se neodvažoval nadechnout. Jeho studeným potem promočená bříška prstů dosedala na plech, který se mu teď zdál spíše pórovitý než hladký. A nic špatného se nestalo! Víklič opatrně přitlačil celou dlaň, takže již zcela kopíroval červený obrys. S úlevou naplnil a zase vypustil plíce, pokusil se odtáhnout, leč jeho ruka snad přirostla do dveří? Byla přicuclá, miniaturními póry přisávaná!
Víklič zatahal ještě několikrát, než se tázavě ohlédl k Monstru (od Nevděčníka už v žádnou pomoc ani nedoufal), avšak ono si znuděně prohlíželo své leštěné černé drápy. Pak kdesi uvnitř dveřního křídla zapraskala ozubená kola a z přísavných pórů se v mžiku vysunul chomáč drobných jehel! Krev pršela jako ze sprchové hlavice, starosta řval jako pop metalový zpěvák! Jehly se zasunuly. Sání odeznělo. Nápisy ANO i NE zhasly. Také pop metalista dozpíval falešný song. Nevěřícně zíral na zbytky dlaně. Na druhou stranu zkoušku měl za sebou, stále dýchal, možná i ta ruka by se dala zachránit. Ztěžka polkl:
„Prošel jsem? Byla to správná odpověď?“
„Odpověď bez otázky plodí totéž co otázka bez odpovědi.
„Otázka?“ zabědoval Víklič. Marně si snažil vzpomenout, jakouže otázku ke svému NE položil. Už si vzpomněl. Žádnou. Prostě zmáčkl NE.
„Vejdi dovnitř, slušný člověče!“ Monstrum nesmlouvavě posadilo štípačku za Víkličův krk.
Ten se takto úzkostlivě naposledy cítil, když v šatní skříni hledal pyžamo, ale našel nahého chlapa.
„Cože?“ řekl tehdy, stejně tak nyní.
Během posledních dvou měsíců, strávených ve společnosti Sklepního Monstra, vyslechl košilaté příběhy, v nichž se mapovala přeměna slušného člověka v žilnatou fialovou zrůdu. Lidé se prostě mění. Jenže Monstrum se měnilo mnoho let, kdežto on to musel zvládnout teď hned! Víklič odhodlaně vstoupil do místnosti, která byla stokorálkově jídelnou Pojídače slušných lidí. Obsahovala stůl a jednu židli z průhledného plastu. Pronikavý pach dezinfekce nutil k zamyšlení. Hustý rastr bílých nemocničních dlaždiček byl snadno odmazatelnou skicou. Ze stropu trčely zahradní hadice. Kovové vpusti v podlaze se zdály velmi pevně ukotvené a zapraskání právě zamykaných dveří profackovalo starostovy mrzké vyhlídky. Tři dveřní ocelové petlice zajely do ocelových ok. Zůstal sám. V jídelně Pojídače.
Nejprve si zdravou dlaní přetvaroval obličej do laskavé lítosti. Rozpíchanou ruku přitom držel vysoko nad hlavou, protože to viděl v akčním filmu s Dývej Ou Jupiterem. Rozšlapal židli v naději, že získá něco ostrého. Kopal do stolu, dokud neměl nohu v jednom ohni! Nehty drápal cementovou spárovací hmotu dlaždiček, až si všechny dolámal. Pokoušel se vytrhnout kanalizační vpusti, jenže kov prokluzoval mezi mazlavými prsty. Zoufale tahal za zahradní hadice! Úspěšně! Roztřepený kus uschoval do místa, které zakryjí otevřené dveře. Sedl si na zem a čekal.
„Proč já?“ ptal se sám sebe, ale zároveň se utěšoval, že to není konec a že brzy uvidí své milované dcerky.
Uplynul asi sluncun, když známý souzvuk praskajících zámků uvedl proud zavlhlého vzduchu, režírující kabaretní číslo s jeho splihlými prořídlými vlasy. V otvoru po dveřích se vybarvila postava brusinkové dívky. Neměla zbraň, neměla boty. Byla nevinné, čisté zlo. Hladově zírala na rozprsklou dlaň, za tenkými naoranžovělými rty odhalovala dvě řady špičatých zubů. Nakročená k útoku, očekávala výtrysk splašených úprků.
„Máme dohodu!“ překvapivě zvolala kořist. „Pojídači, mám dohodu s tvým Bohem!“
Bridž zhrublými chodidly stoupla na Víkličovy sandály. Byla o něco menší, nicméně živočišnou bází několikanásobně převyšovala starostův lidský fond, tudíž ani na okamžik nepomyslel, že by se jí postavil v přímém boji.
„Máme dohodu,“ zašeptal zblízka do jejích zvodnatělých očí.
Bridž uvěřila. Tak snadno se nechala obelstít, neboť živočišná báze nelže, stejně tak lži nerozpoznává. Zdálo se, že dobro opět zvítězí nad zlem, protože věrný Pojídač slušných lidí se zdráhal sežrat slušného proti vůli Šedého Boha. Raději lopotně potlačil přirozené pudy, ustoupil, odvrátil se od krmení, zatímco krmení se trochu zastydělo. Jen trochu. Neodpustilo si totiž jízlivou poznámku:
„Nikdy se neobracej zády k slušnému člověku,“ poté Bridžitínu vší silou strčilo proti hraně otevřených dveří. Nyní byl Víklič bez masky. Zákeřný ksindl, křivácký hajzl, který obelhal i vlastní smrt. Dělalo se mu ze sebe zle, přesto popadl hadici. Bez okolků dobíjel omráčeného Pojídače! Do zátylku, přes záda, kamkoliv se trefil. Prostě přežíval. Cítil se však hůř a hůř, až se nad tou hrůzou hlasitě rozplakal. Lehl si vedle zbité Bridž. Vroucně se omlouval. Hladil ji po vlasech. Otcovsky utěšoval, prosil o odpuštění. Už věděl, co je zač. Slušný člověk. Přiložil její rozevřenou čelist k svému hrdlu a čelist krátce, zato smrtelně stříhla.
***
Investigativní novináři ze všech koutů mrabské pevniny se samozřejmě předhání ve vymýšlení nadpisů novinových článků:
„ŠOK! STAROSTA VÍKLIČ ZMIZEL! SLUPNUL HO SKVEJLORSKÝ POJÍDAČ SLUŠNÝCH LIDÍ JAKO MALINU?“
„TOMU NEUVĚŘÍTE! SKVEJLORSKÝ TOPIČ NÁDHERNÝCH ŽEN PŘEKONAL MAGICKOU HRANICI STO PADESÁTI UTOPENÝCH NÁDHERNÝCH ŽEN!“
„ZNIČUJÍCÍ ZPRÁVA! SKVEJLORSKÝ ZLODĚJ MILOVANÝCH DĚTÍ UKRADL OSMILETÁ DVOJČATA PŘÍMO PŘED ZRAKEM SPÍCÍ TŘÍDNÍ UČITELKY!“