Na přelomu srpna a září mě čekala čtvrtá rodinná dovolená, přičemž všechny předešlé měly celkem podobný průběh. Jako první onemocnělo dítě, které poté nakazilo rodiče.
Tentokrát to vypadlo růžově. Dva dny před odjezdem a pořád žádné příznaky? Žádná teplota? Začal jsem věřit. Dokonce tak moc, že jsem si v práci začal pobrukovat.
„Si nějakej veselej?“ divila se kolegyně.
„Jo, pozítří frčíme a jsme zdraví?! Neuvěřitelný!“
„Abys to nezakřik,“ dodala s úsměvem.
Mno. Kdyby se mě ten den manželka ptala: „Co bylo v práci?“ asi bych si vzpomněl na tenhle rozhovor. Jenže ona se neptala.
„Má třicet osm,“ pouze zkroušeně prohodila.
No jo.
Tákže zaplacená dovolená. Ne, nejde to zrušit.
Kromě teploty se u kluka nevyskytují žádné příznaky. Jet nebo nejet? Den do odjezdu, teplota klesá k 37…
Vyrážíme. Řídím tři hodiny v kuse, synek občas fňukne, ale takhle to má v autě pokaždé. Na Lipně vybalujeme, nálada dobrá, dokonce jdeme ven a probíhá i pár skluzavkových sklouznutí.
Den druhý, dítě horečka, bez jiných příznaků. Srážení Nurofenem, jídlo v restauraci, jinak zevlování na hotelu. Alespoň jsem se pověnoval korekturám povídky pro Sardenské legendy.
Den třetí, dítě na hraně teploty a horečky, tudíž podobný program.
Den čtvrtý, dítě 37. Fajn, půjčuji si sportovní vozíček a alespoň ho vozím po Lipně. Zastavujeme u skluzavek, nastává několik sklouznutí.
Den pátý, dítě horečky. Zevlovačka na hotelu.
Den šestý, dítě bez teploty, návštěva Hopsária, otec večer 38, průjem, kašel, celkové vyčerpání. V noci propocená postel.
Den sedmý, dítě usměvavé, otec 39 a totál kaput. Check out. Čeká mě tříhodinové řízení, přitom nejsem schopen dojít k autu. Jedeme. Po cestě si dávám přestávku, spím, pak zase jedu.
Další den návštěva lékaře:
Já: Je mi zle, mám horečky, šílenej průjem.
Dr: A chcete po mně neschopenku?
Já: Ne, je mi zle, něco mi na to dejte.
Dr: To je teď všude. Na to se nic nedává, to musíte vyležet. Ehm… Sestro? Píchněte ho do prstu.
Já: Mně je fakt hodně blbě.
Dr: Takže chcete neschopenku?
Já: Nechci. Co mám teda dělat?
Dr: Musíte hodně pít.
Já: Kolik toho mám vypít?
Dr: Asi 4 litry. Nebo víte co? Lehněte si, já vám promačkám břicho… Nic tam necítím.
Sestra: CRP 103
DR: Hm, to je dost. Tak já vám dám antibiotika.
O půl hodiny později, po vyzvednutí antibiotik.
Zvoní telefon.
DR: Dobrý den, přemýšlel jsem o vás a myslím, že byste mohl mít salmonelu. Už máte ta antibiotika?
Já: Ano.
DR: Nevadí, nechte si je na jindy. Musíte si vyzvednout jiná.
Ve výsledku děkuji panu doktorovi, protože vážně za nějaké dva až tři dny bolesti úplně ustoupily a po pěti dnech jsem jako rybička.
Plán na měsíc září:
Do 21.9. se pokusím vypotit povídku na téma okovy
22.9. odlet do Řecka (Kos)
Fotka z hotelu na Lipně:
