Mezitím kdesi ve střední Evropě:
Ležím pod Vomáčkovou; sleduji, jak na hadry rozstřílená vkládá poslední energii do vyslovení:
„AGAPÓ EXÓ…„
Taky tě miluji, Vomáčková, a slibuji, že tvá posmrtná smrt nebude zbytečná. Z rukou jí odlamuji všech sedm prstů, nehty pečlivě okusuji do špiček.
„Tak prej nejsi Macron, šuldo, ale jinak dobrej pokus,“ uznal Džebedája.
„Budete litovat! Až se to Emmanuel dozví…?!“ zoufale křičel Tadeáš.
„Tak? Co udělá tvůj papínek? Vyhlásí nám válku?“ sedmičlenný sbor se bodře a od srce zasmál.
„Jsem kurva čistej!!!“
„Ten problém s čistotou snadno vyřešíme. Hoši? Přidržte ho!“
Seběhli se k nebohému studentovi a sám Džebedája do něj s potěšením napíchal přehršel sér. Pak sedm maskovaných vojáků jako jeden muž proneslo zaklínadlo: „KLIQITHA MORG’GHUL ASH NATHON ZUL LUZ’DAROTH VELITHRAS K’UL DREK’NAROTH KOORIISH ZOL ZUL’DURATH VOR!!!“
Nastala má chvíle. Vzedmul jsem se z hromady těl, abych sedmkrát mrštil naostřeným prstem!
Neomylně, takže s Tadeášem jsme mlčky obešli sedmičku chrčících mužů, vyjmuli Vomáčkové prsty a na ztvrzení spojenectví si ducli sevřenými pěstmi. Dokázali jsme se přenést přes předešlé neshody, to kvůli společnému nepříteli. Dosud nepoznanému, avšak věru odpornému.
