Jsem mizerný autor a tak to zůstane na pořád. Ať už vyhraju soutěž, prohraju soutěž, anebo skončím někde mezi výhrou a prohrou. Ale jinak za 1. až 2 místo (dělené se slečnou/paní Poslušnou) v Rokli šeré smrti 2024 jsem samozřejmě rád. Nejen kvůli tomu hezkýmu potlesku při přebírání cen, ale hlavně protože na vyhlášení přišla má sestra.
A teď se trochu vypovídám…
Nemám žádné přátele, kteří by se zajímali o literaturu, a dosud jsem ani nepotkal nikoho, kdo by mou tvorbu jakkoliv ocenil. Nemám bety, nemám nikoho, kdo by mi radil, nikdo mi nepomáhá, nikdo se mnou o psaní nediskutuje. Jsem v tom sám. No dobře, táta si občas něco přečte, manželka také, ale je to spíš na sílu. Prostě mi asi chtěj udělat radost a beztak je ty povídky moc nebaví, nezajímají. No a když jsem zkoušel oslovit kamarády? Sousedy? Příbuzné? Nikdy si nic nepřečetli. Vlastně strejda Luděk jo. Čestná výjimka. Ale z ostatních jsem cítil fakt až jakože nechuť. V některý případech i posměch. Určitě minimálně jeden dokonce lhal, že něco ode mě četl. Jo, to bylo dost trapný. Další človíček zase z očí do očí tvrdil, jak se na to čtení těší, přitom jsem v jeho „upřímných“ očích jasně viděl, že to v plánu nemá… A pak se mi začal vyhýbat, protože se bál, že se ho zeptám, jestli to už četl. Samozřejmě, že bych to neudělal.
Zkrátka žiju v bublině, kde se psaní nenosí. V mojí bublině se mluví o práci, penězích, dětech, o Teslách a Liverpoolech nebo Manchasterech, o lyžovačkách v Alpách a čokoládě od Janka. Ale nejčastější je stejně klasický small talk, kdy se otázky neustále opakují a odpovědi nikoho nezajímají.
Postupně jsem se asi smířil s tím, že ve svém volném čase dělám něco hrozně divnýho (píšu) a k tomu mi to navíc nejde. Řekl jsem si oukej, vybuduju si v sobě takový maličký koutek, místečko. To psaníčko si prostě nechám jen a jen pro sebe. Řekněme jako jednu ze tří zálib, kdy zbylé dvě budou pro okolí akceptovatelné. To je můj přístup – psaní je jedna ze tří věcí, kterým se věnuju.
O literárních soutěžích.
Ty pro mě byly jasnou volbou. Jsem v nich anonymně, ostuda tedy nehrozí, prostě o neúspěchu se lidi z práce a příbuzní nedozví. V literárních soutěžích pak objevuju, kam zhruba kvalitativně patřím. A taky ve mně pořád někde vzadu bublá, že bych rád potkal někoho podobně nastavenýho. Říkal jsem si, že třeba skončím já nevím 25. v soutěži XY a bude tam holka/kluk/chlap/paní, to je fuk, co skončí o pět míst přede mnou, pak pokecáme, dáme hlavy dohromady a tak. Najednou tu bude někdo novej. Ne, tak to se zatím nestalo. Ale poměřovat se s ostatními pisálky je fajn. To jo. Motivovalo mě to. Ne snad, že bych si myslel, že můžu vyhrávat, zkrátka drtit lidi, co už vydali knížky. Ale popravdě? Věřil jsem, že když si vše sedne, tak do desítky se umístit můžu. No a teď jsem vyhrál, což asi bylo i trochu o štěstí, o momentální náladě porotců.
A co dál? Co bude s mizerným autorem?
Pokud jde o psaní, tak chci mít před sebou jen ten nejbližší cíl. Takže…
30.4. jsem odeslal povídky do soutěže Cancíku a do Žoldnéřů fantazie a teď bych zkusil 10.5. soutěž Proč bychom se netěšili.
Dlouhodobějším cílem, který nijak extra nehrotím, je pro mě vytvořit si archiv 20-30 povídek, které prošly soutěžemi a pak mám v hlavě 3 možnosti.
1 – Zkusil bych je vydat jako sborník hororových/scifi/fantasy povídek
2 – Namluvil bych je na YT jako jsem to udělal u povídky Já démon
3 – Pokusil bych se udat alespoň některou z nich do sborníku někoho jiného
A nejdlouhodobějším cílem je najít nakladatele pro knížku Poslední tři a posléze napsat Poslední dva a Poslední jeden, čímž by se trilogie uzavřela.
Dobrou noc! Koukám, že je půl třetí, sakra 🙂