Úvaha nad literární soutěží Bookly

Po delší době je tu pozastavení mizerného autora, ve kterém se mizerný autor krátce zamyslí především nad literární soutěží, které se coby mizerný autor účastnil.

Soutěž se jmenovala Třicet, přičemž zájemci měli zaslat povídku na téma „30“, v níž nepřekročí 13 000 znaků včetně mezer. Třicet vybraných soutěžících pak postupovalo kamsi na vyhlášení a také je nejspíš čekaly další ceny, včetně vydání povídky ve sborníku.

Soutěž pořádalo nakladatelství Bookla a zprvu vše vypadalo velmi profesinálně. Říkal jsem si super, Bookla, to jsem doteď neznal, ale proč ne? Možná se na ně obrátím a nechám si jen tak pro radost vydat několik desítek výtisků Posledních tří? Jediné, co mě trochu zarazilo, že chtěli přímo do mailu napsat k povídce anotaci… K čemu vlastně potřebuje porotce anotaci? Nechce to snad třídit ještě před čtením samotných povídek? Každopádně s vervou jsem se pustil do práce a asi čtrnáct dní svou povídku tesal, brousil, lasklal, hladkal. A nakonec jsem ji i odeslal.

Následovalo potvrzení, že se má povídka stala jednou z 247 přijatých.

247!!!

Už když jsem viděl to číslo, věděl jsem, že dostat se mezi top 30 bude pro můj neortodoxní sloh doslova nadslohovým úkolem. Ale na průběh soutěže jsem se přesto těšil, už jen z důvodu, že vyhodnoceno mělo být ani ne do měsíce. Což je mimochodem unikátní, protože většina literárních soutěží se hodnotí půl roku i více. Navíc paní porotkyně byla nesmírně komunikativní, takže na jejím Facebooku jsem defakto minutu po minutě sledoval, jak při porotcování postupuje. A to byl ten hlavní problém.

Dozvěděl jsem se, že ráno poklidila, vyprala, dělala to a ještě tamto, do toho posílala vzkazíky na Facebook, a zároveň vypisovala chyby z některých povídek. Přitom stihla i ujistit, že ona je jen jedna z několika porotců a že prý se pak udělá jakýsi Excel, ze kterého vznikne pořadí. Nevím. V tu dobu už jsem lehce ztrácel důvěru a to ještě dodám, že někdy v brzkém odpoledni paní napsala, že už má přečteno 70 povídek!

Na jejím profilu se začaly objevovat pochybovačné poznámky, že za těch 6, možná 7 hodin hrubého času to nemohla přečíst, natož objektivně zhodnotit. A další lidé se zase bouřili, že v některých facebookových příspěvcích některé soutěžící tak trošku dehonestovala, to když zveřejnila jejich chyby a smála se jim skrze smajlíky. Já se do toho nezapojoval, ale byli tam i dva, tři obránci, kteří ji zuby nehty bránili – to pro pořádek, a pro ještě větší pořádek – minimálně jeden z nich do finále postoupil…

Ale pojďme se na to podívat řečí čísel. Předpokládejme, že paní u toho seděla jako zařezaná alespoň 5 hodin, protože asi potřebovala jíst, pít, chodit na záchod a to psaní na Facebook ji určitě také stálo nějaký čas. 5 hodin, to máme 300 minut na 70 povídek, takže dejme tomu 5 minut na každou. Tak jednak tu máme trošku náladu kazící nepoměr, kdy já jsem na tom dělal 14 dní a paní porotkyně „hodnotila“ 5 minut, což mě přivádí k myšlence, že soutěžní povídku prvně v životě zrecykluji. A druhak: dá se to vůbec zvládnout?

Pokud byste povídky namlouvali a mělo by to znít lidsky, pak je jednoduchá odpověď: nedá. Když jsem namlouval na YouTube mou starší povídku Já démon, tak 38 000 znaků trvalo necelou hodinu. Poté jsem ještě softwarově zvýšil rychlost čtení asi o 15%, takže 38 000 znaků jsem stáhl na cca 45minut. Což byla taková hranice, kdy to znělo lidsky. Předpokládejme, že v soutěži „30“ mohl být průměr znaků na povídku třeba 10 000. To znamená, že normální člověk, který čte normální rychlostí, by potřeboval průměrně asi 15 minut na každou a 70 povídek (asi 390 normostran) by pak přečetl za 17,5hodiny. Samozřejmě znám lidi, co to zvládnou rychleji. Dostanou text, přeletí ho očima a zhruba ví, o čem ten text byl. Ale fakt nevěřím, že porotce, který bude každé povídce věnovat necelých 5 minut, se dokáže soustředit, zejména pokud autor chtěl povídkou říct něco, co není na první pohled zřejmé.

No. Nakonec mi přišel mail, že prý jsem skončil mezi 30. a 100. místem, takže jsem prý nepostoupil. Nic konkrétnějšího…

To umístění 31-100 by byl celkem i úspěch. Z 247 lidí jsem skončil možná 31. (z toho bych byl nadšený) možná 100? (pořád super výsledek). Kdo ví. Každopádně i na tomhle způsobu vyhodnocení mě něco zaráží. Jestliže měli v Bookle excel, jak paní tvrdila, tak by měli vědět, jaký jsem teda konkrétně skončil. Proč mi nenapsali, že třeba 45. nebo 98? A jestli je to pro ně tak strašně pracné, proč jednoduše nevyvěsí nebo nepošlou tabulku s výsledky? A jdeme do divoké spekulace: Jsou vůbec nějaké výsledky? Co když jen „informovali“ 217 lidí, že skončili 30.-100? Tím je přece trošku potěší a zároveň neodkryjí karty, že žádné výsledky ve skutečnosti neexistují. Pořád asi tak na 75% věřím, že soutěž reálná byla, ale každopádně marketingově to Bookla nezvládla. Na paní porotkyni se valila nenávist, stížnosti, dokonce se musela omlouvat a vypisovat se na Facebook, jak je z toho smutná. Takhle se asi nakladatelství prezentovat nechce…

Výsledný pocit z Bookly? Před soutěží bych je klidně o vydání knihy požádal, zato po soutěži? Nevím, nevím. Nechci soudit celé nakladatelství, ale Třicet se za mě prostě nepovedlo.

Tak ahoj, s uctivým pozdravem mizerný autor.