Po sérii trapných omylů se ředitelství Mrabské policie vzdalo dohledu nad Skvejlorem. Veškeré kompetence předalo měšťákům, kteří uměli nasadit botičku, pokutovat za překročenou rychlost, nebo zvládli vysvětlit, kudy dojít k Náměstí Džekíf. Zločinci „Poslední tři“ tak nadále nerušeně páchali zvěrstva, ke kterým se sebevědomě hlásili zanecháváním děsivých nepřímých důkazů, snad aby ještě více paralyzovali společnost. Životy Skvejlořanů se omezily na zaměstnání, strach o děti, bezesné noci. Hospody a kluby zavíraly před setměním, ulice zely prázdnotou, ostatní kriminalita prakticky vymizela. Jen sem tam samotou sžíraný jedinec na okamžik vyběhl ven, nadechnout se ošemetného vzduchu; anebo odvážní milenci neodolali lásce a na moment se sešli u Kašny Mánžerí, aby se potěšili sladkou hubičkou či zdrobnělým slůvkem. A úplní blázni vyloženě bažící po zkrácení délky dožití dokonce vyráželi na večerní procházky, což samo sebou dělali s vědomím, že strážníka nepotkají. A pokud potkali, měli to padesát na padesát, že je s potěšením zlije pepřákem a zkope do kuličky. Pochopitelně. Každý normální člověk vykonávající práci pro pravidelný měsíční příjem si sakra rozmyslel, jestli chce v milionovém městě, s šestirannou pistolí, nahánět tři masové vrahy. Zůstalo sto zkorumpovaných šmejdů, pět neschopných chronických dobráků, a zbytek byli milovníci policejní brutality.
Nevděčníkovo plánování podle teorie konečně malých prvků spočívalo v rozložení předvídatelných dějů a faktů na tak detailní části, aby jejich další rozkládání postrádalo smysl.
Dnešní Bridžitínino oblečení:
V prvním stupni teorie se Majordomus zaměřil na celkovou komfortnost, ve druhém na barvu vzhledem k setmění, které v pozdějších sluncunech nastává. Jelikož Bridž měla využít momentu překvapení, zvolil šedočernou kombinaci v poměru čtrnáct ku devíti. Nepodcenil ani Topičovu ohromnou sílu a znalost bojového umění mapanbája mavazilijána, v němž je zneužívána pevnost soupeřových svršků. Ve třetím stupni rozkladu uvažoval s izolačními vlastnostmi neutralizujícími teplotu o sedmdesát devět korálků nižší než běžná pokojová. Pro podporu neslyšného útoku zase uzpůsobil obuv, především výšku a měkkost podrážek. A například v posledním (osmdesátém) smysluplném rozkladu podle teorie konečně malých prvků vybral střih kalhotek bez pevných gumiček a švu na zadečku. Majordomus pečlivě vykalkuloval dokonalý plán podle dokonalé teorie. Opomenul jen jednu věc. Faktor Bridž.
Bridžitína sice v šedočerném bojovém kompletu nastoupila do nájemného kužagari, které před Fredovo sídlo dorazilo sluncun po západu slunce, nicméně když zastavilo u Parku slušnosti, vystoupila nalíčená a oděná do zářivých kratičkých šortek a do růžového trička se třpytivou zlatavou konturou zpěváka Ryčto Čugaryho. Prsa měla vzedmutá podprsenkou s vycpávkami.
„Co to děláš, Narcísku?“ promluvil znepokojený Majordomus z jejího sluchátka.
„Říkal jsi, že jsem její jediná naděje!“ povzbudila se promasírováním čelistí a překvapivě vcelku svůdnou chůzí se vydala ke Kašně Mánžerí. Vlasy jí bezděčně skotačily po ramenou, na odhalených svalnatých stehnech se táhly modravé památky na starostu Víkliče.
„Vůbec netušíš, proti čemu stojíš! On…“ zarazil se Majordomus. „Nemá srdce!“
„Každý má srdce,“ nesouhlasila Bridž, poté sluchátko vyloupla z ucha a odcvrnkla do černočerné noci. Vzduch rázem ochladl. Alej kaštanů se roztekla v kompostový val, dlážděnou cestu potáhla žlutavá břečka. Z městských kanálů vyvěral pronikavý pach hniloby. Instinkty, na ty se Bridž spoléhala vždy a za jakýchkoliv okolností, přestože ji často zrazovaly. Teď byly naježené jako alkoholik se sklenicí bio ovocné šťávy s karotkou. Bridž zavřela oči, aby zkrotila oheň v nich. Trhat šlachy, rvát vnitřnosti; po ničem jiném netoužila. Sežrat Topičovo kruté srdce! Nevěřila, že ho nemá. Brodila se vrstvou tlejícího listí, šedý bordel povstával a dusil veškerý život. Květiny vadly, krysy se nadouvaly a praskaly jako přefouklé balonky. A pak ho Bridž zahlédla. Někdo, spíš něco se poflakovalo sotva dvacet kroků před ní. Mělo to kapuci přes hlavu, červenou mikinu s usměvavou lebkou a jeho záda se zdála ohromná, třikrát širší než záda průměrného muže. I ty poslední vrány, co kdesi v dáli zakrákaly, v momentě pochcípaly. Kdo jiný by mohl být Topič nádherných žen, než tahle obrovská stvůra?
„Bridž, sladká Bridž. Ňami, ňami!“ zachrčel kolos. Sehnul se k nohám pro uvolněnou kamennou obrubu, pomalu se otočil, stáhl si kapuci, jeho kůže byla zarudlá do barvy mikiny. Sebejistě se chechtal, z držky mu padali červi a slimáci! Ano, slimáci! Měl masivní lebku s širokými lícními kostmi a vysoké čelo, ze kterého vystupoval pár ostrých kostí.
Bridž nehodlala studovat další Topičovy anomálie. Bez varování se vymrštila k výpadu, předními řezáky šmikla po krku! Ale obr ji hravě odrazil a pouze ustoupil o nepatrný půl-krůček. Vzápětí zasadil strašlivý příklep obrubou. Bridž zaslechla křupnutí. Dokjerůžky.
„To už jsi zase na pokraji smrti?“ ptal se rozladěný Šedý Bůh, protože při rutinním doklepnutí do jamky zachyboval a míček se zlomyslně obtočil po okraji. „Ach, mé dítě! K čemu je mi pes, který neustále prohrává!? Počkej, já se zhmotním!“
„Chtěla jsem ulovit Topiče nádherných žen, ale byl obrovskej a celej červenej!“ zakňučela provinile.
„Červený? Nemožné! Proč by Červený Bůh topil ženy? To není jeho styl! Na druhou stranu? Třeba ho změnil?“ prohlížel si Bridžin nakřáplý oční oblouk.
„Nevěděla jsem, že existuje i jiný Bůh.“
„Nečetla jsi Svatou knihu? Že ty jsi jen nepřítomně listovala?!“
„Omlouvám se.“
„Tvá omluva je na místě! Nechala ses omráčit a on tě teď nejspíš sežere, tudíž mi vyfoukne veškerou nastřádanou slušnost! Dvaadvacet dní před sklizní!“
„Cože? Proč by mě jedl? Nejsem slušná, ani člověk!“
„Protože Červený odjakživa dělá velmi, velmi špatné věci!“
„Jako my?“ ptala se Bridž.
„Horší,“ významně odpověděl Šedý.
„Tak proč se mu nepostavíš?“ podívala se do těch vyhaslých šedých očí.
„Ale mé dítě, vždyť to právě dělám! Tedy ty to děláš, přece však v mém jménu. A teď už jdi, nebo ten boj dočista prohraji!“ pokynul dolů do vzduchoprázdna a políbil ji přímo na rozšklebenou ránu.
Bridž se probrala opřená o zelenkavou Kašnu Mánžerí, hlava jí pulsovala, v blízkém parkovém trávníku se zběsile tloukli dva stejně obrovští bijci. Červený Bůh a ještě někdo… Martin Sax byl tentokrát očividně v civilu. Na sobě měl temný kabát promáčený směsí krve a bláta, na nohou gumáky, na rukou gumové rukavice, které za každé rozmáchlé tupé DUD přidávaly dozvuk QUÍ. Vlasy původně schované pod čepicí se lepily na obličej zkřivený námahou. Skoro by ho Bridž nepoznala. Už podruhé jí zachránil život!
Červený začínal dominovat, byť do ran pěstí a hlasitých vzdechů práskaly výstřely z pušky Utajovaného Zaměstnance. Červená mikina s usměvavou lebkou již povlávala na cáry rozstřílená, z boku Boha se řinula hutná mazlavá hmota podobná asfaltu. Nicméně On pořád kopal, hryzal, mlátil doslova celým tělem. Martin byl tou ničivou municí také značně potrhaný! Jeho ruce těžkly. Už se omezoval spíše na obranu, beztak čím více zásahů Bůh utrpěl, tím více jich rozdával.
„Dost!“ vyjekla Bridž a Červený, potěšen jejím návratem mezi živé, slezl z vyčerpaného Saxe.
„Ňami, ňami, sladký ňami,“ mlsně se olízl.
„To ty jsi ňami,“ opravila ho a přikrčila se k výpadu.
„Mě nemůžeš zabít,“ posměšně utrousil Červený. Vzápětí však prásknul výstřel, který mu vylomil půl ksichtu. „To nebylo fér!“ zaprotestoval ukřivděně, ale to už následoval Bridžin přískok, po němž byl sražen na pytlík rozbalených těstovin, který se odvážně zaryl do těch mokvajících zad ověšených slimáky. Bůh zbývajícím okem civěl k jasné noční obloze. Na souhvězdí, o jehož tvar ani název se nikdy nestaral. „Mě nemůžeš zabít, šedá blbko!“ zopakoval rezolutně.
„Neříkej mi, co můžu, nebo nemůžu dělat,“ zavrčela Bridž. „To vážně nesnáším!“
S chutí se zahryzla do Božího masitého podkrčí. Cpala se tím odporným dobytkem, prokousávala se tuhými gumovými žílami, odlamovala žebra hrudního koše, až vítězně pozvedla tepající srdce skrz naskrz prolezlé slimáky. Bylo to nejšťavnatější srdce, které kdy spořádala. Uspokojeně se převalila zpátky k obrubě Kašny Mánžerí, jazykem slastně přejížděla po ploškách zubů, vštěpovala si tu božskou pachuť.
„A pak, že nemá srdce,“ zavrněla opitá slastí, než upadla do dalšího hlubokého bezvědomí.
***
Z naučného slovníku Márgrét Gýslerové (poslední zachovalý výtisk, ve skvejlorské Vědecké knihovně nahrazuje uraženou nohu regálu s erotickými časopisy):
Nivemba sedm, pět, osm
Jediná planeta v nebesku, jež jest prokazatelně osídlena inteligentními bytostmi. Vznikla oddělením žhavých slunečních paprsků a jejich prudkým zchlazením doposud neprozkoumanými fyzikálními procesy. V rovnováze větrných proudů, ideálně odpovídajícím hmotnosti planety, již nejméně po tisíc let levituje poblíž žhnoucí matky a odpočítává léta našich životů. Je složena převážně ze slané vody, ledových ker, jemných písků mocnými vichřicemi roznesených do čtyř kontinentů.