Jsou to tři stovky let, kdy Slušná Márgrét Gýslerová, za svobodna Džekífová, nadobro zavřela laskavé oči. Učinila tak v centru svého vzkvétajícího města, v posledním osmém patře nejvyšší budovy světa – Mrakodrapu Márgrét. Kolem ní klečeli děti, vnuci, pravnuci, několik nejvěrnějších přátel, nejváženějších myslitelů včetně profesora Pevry McMilena, řádem bílého sovogula uznaného bojovníka proti šíření záměrně nepravdivých informací. Osvíceni pravidelným rastrem oken, oděni v dlouhých bavlněných kápích, uctivě hleděli do bakchanilistické podlahy, lité z recyklovaného komunálu, a plakali. Smutek taktéž zaplnil srdce všech pravověrně slušných a šest tisíc hustě zalidněných čtverečních blízků Náměstí Džekíf se zalilo slzami. Právem. Márgrét za celý život nevyslovila jediné sprosté slovo. Neochutnala cigarety. Její rty se nesmočily v alkoholu. Coby studentka Filosofické školy v Kičimi neobdržela horší známku než nejlepší možnou. Rodičům neodmlouvala, na slovo je poslouchala a až s jejich dvojhlasným poetickým požehnáním se vdala za slušného Rudolfa Gýslera, se kterým od mala sedávala ve školních lavicích. Poprvé jej políbila po svatbě, přičemž ten polibek provedla bez použití jazyka. Stejně jako všechny příští. S Rudolfem nikdy neměla pohlavní styk, aniž by to nebylo za účelem plození dětí. Tak slušná to byla žena.
Tehdejší mrabská umělecká tvorba stála na vztahových dramatech. Ve většině divadelních her na sebe herci pořvávali, nabíhaly jim žíly, rudly obličeje. A divák se tím strojeným nesmyslem stával přesycený. Umělci tedy přitvrzovali. Více žil, více křiku, sprostá slova, hospodské facky! Ani to už nezabíralo. Bezradní režiséři nabídli sex na pódiu a získali tím měsíc zájmu. Jenže úpadek pouze oddálili. Prodeje se dál snižovaly i přes anální vniknutí a sperma vrhané do hlediště. Zdálo se, že nastává konec umění.
Avšak slušnost kičimské Márgrét Gýslerové stala se zásadním zlomem. V rozplizlém marastu, špíně, naběhlých žilách náhle se objevilo něco originálně odlišného, náramně působivého. Byl to jemný humor, s nímž se Márgrét vypracovala v nejúspěšnější dramatičku všech dob. Dokonce i mezi nacisty, rasisty a dezoláty si našla masy příznivců. Napsala, zrežírovala a sama odehrála stovky her, vydala celé knihovny knih, protkaných jemným slušným humorem plným lidskosti. Mrabané ji milovali, jejími texty vystlávali postýlky ratolestí, aby i ony byly stejně slušné.
Ta báječná pracovitá žena bohatla, přestože o to ani v nejmenším nestála. Furahy proto začala rozdávat. Komukoliv, kdo slušně požádal. Netoužila po majetku, netoužila po slávě. Jenže čím více furahů rozdala, tím více se jich vracelo.
„Končím!“
Márgrétin odchod z divadelní scény vlastně zapříčinili novináři bažící po vyšší čtenosti, respektive novináři společně s dotěrnými fotografy. Tu v kičimském plátku vyšel článek o milionovém daru bezdomovci, tu Samadiský deník vydal zprávu, že oživila mrtvého pouhým dotykem. Dvacet, třicet neškodných nepravd, ale vzápětí se ukázalo, že i neškodná úsměvná lež mete cestu lžím škodlivým a pro slušnou Márgrét zničujícím. Lichváři najednou v reklamních sloganech tvrdili, že jsou slušní jako Márgrét, slušné bylo vybíjet zvěř kvůli léku na klouby nebo vypálit les. Jeden filuta pojmenoval svůj podnik „Slušná sázková kancelář“ a prezidentem Jeremiášem Mustachou dvacátým třetím se stala nastrčená loutka, o které voliči nevěděli nic kromě volebního hesla: „JSEM SLUŠNÝ JAKO MÁRGRÉT – BUĎ TAKÉ – DEJ MI HLAS“.
Márgrét Gýslerová toho měla dost. Zcela zhrzená opustila rodinu, své rodné město Kičimi a vydala se rovnou za nosem, dokud to tělo vydrží. Nic víc, nic míň. Sotva však ušla pár dálek, za záda se jí tiše připojil Rudolf i se všemi dětmi. Za nimi pak brzy kráčeli dobří přátelé, přátelé přátel, nebo prostě jen lidé, co věřili v pravou slušnost. A tak se Márgrét zastavila a zvolala:
„Naše nové město bude jiné! Bude:
S lušné
K orektní
V yzrálé
E kologické
J edinečné
L áskyplné
O ku lahodící a především
R ozhodující o správném chování!
(Zřejmě odtud pochází název Skvejlor.)
Nechtěla stvořit další průmyslové město, kde se lidé ženou za furahy. Chtěla město, které bdí nade všemi ostatními! Chtěla město, které způsobně komentuje neslušné chování, lži a přehmaty neslušných lidí v ostatních částech světa. Město inteligence, umění, správných názorů, majetných filantropů, majících dostatek furahů pro život, ale zároveň neprahnoucích po jejich množení. S těmito mecenáši pravidelně hodnotila ochranu životního prostředí, mrabskou politiku či umění a jednou týdně vydávala časopis „Lepší člověk.“
Bridžitína procitla pod trámcovým stropem, jehož dutiny vyplňovala chlupatá plíseň. Rozhodně šlo o prastarý byt v okolí Náměstí Džekíf, jaké bývají přiřazovány lidem pracujícím pro město. Úředník, doktor, učitel, zkrátka někdo, kdo nedbal na pořádek. Okno v čele místnosti, jinak s výhledem přímo na Mrakodrap Márgrét, bylo zahnědlé, bez záclon, závěsů. Nemylo se dlouhá léta a kromě špíny v něm kypěla hustá pavučina, v níž se třepetala moucha velikosti palce. Bridž přestala porovnávat palec se zoufale se mrskajícím hmyzem. Příjemně vyspinkaně protáhla své pomlácené kosti a nasála pachy. Už si plně uvědomila, že leží v posteli nasáklé potem několika pomilovaných žen. Napadlo ji, jestli se nestala jednou z nich, protože byla nahá a prvotřídně vypulírovaná. Její tělo zakrývalo jen tenoučké průhledné prostěradlo. Sáhla si mezi stehna, mezi malé stydké pysky, aby nahmatala panenskou blánu. Ne že by si vyloženě oddychla, každopádně k pohlavnímu styku nedošlo. Omotala se ložním povlečením, bosé nohy spustila na podlahu zanesenou vrstvou prachu, chlapským bincem a novinovými výstřižky. Na jednom stálo: „SLIMÁČÍ MUŽ, SILVESTR SIVÁŽ, NEBYL OBĚTÍ ZLOČINU! POLICIE UKONČILA VYŠETŘOVÁNÍ.“
Přidřepla k výstřižkům, co jí svazující prostěradlo dovolilo. Nabrala dlaň šedého prachu, rozmělňovala ho mezi prsty, zatímco se dívala na robustní šatní skříň, která pamatovala snad ještě válku s Nuktany. V blízkosti stěn se povalovala opadaná omítka, a kdosi zaklepal na dveře, čímž přidal pár dalších zrníček.
Martin se přátelsky pousmál a jeho obočí se svraštilo do ustaraného véčka. Momentálně si Bridž připadala, jako by z romantického filmu stihla závěrečné titulky, a děsně pitomou potitulkovou scénu. Martin v jedné ruce nesl sklenici čerstvě vymačkané pomerančové šťávy, ve druhé, zabandážované, držel proteinovou tyčinku. Byl hladce oholený, politý antalstaškovou voňavkou. Vlastně Bridž se teď vůbec nelíbil.
Každý člověk prochází životním bludištěm vykládaným úhlovými bruskami, jejichž kotouče sem tam zabrušují do charakteru, tvarují ho v žertovný útvar. Ten samý syn té samé matky, dokonce se stejnou výchovou, bude v různých realitách jiný, podle toho, jaké nahodilé vnější impulsy se do něj zabrousí. Bude jinak mluvit, chodit, vypadat, jinak vonět. Mohou nastat pachy miliónů synů totožné matky, a najdou se i tací, jejichž pach se vysochá v cosi poutavého. Bridž chtěla slyšet ten rozervaný příběh, po kterém by Martina chlácholila, hladila po tváři, ať už by zažil či vykonal cokoliv. Jeho vůně vypovídala o velmi ojedinělém způsobu života a Bridž tak znovu jednoznačně ucítila, že se od ostatních lidí až protichůdně liší. Jen netušila, v čem konkrétně. Snad? Jako by se cosi v něm, co v lidském organismu nemá co pohledávat, ládovalo právě naklíčenými semínky opětování citů.
„Jak se doopravdy jmenuješ?“ zeptala se s hlasem nakřáplým obavou, že uslyší Silvestr Siváž.
„Martin Sax,“ vyřkl ostražitě.
„U řeky jsi mluvil o slimácích… U kašny jsem je zahlídla… A tady ten Siváž…? V novinách píšou, že jima byl prolezlej… Dost divný…“
„Jo, toho chlapa musím najít.“
„Proč?“
„Osobní záležitost.“
„Jak myslíš! Hledej si svýho slimáčího muže, řeš si s ním osobní záležitosti, ale laskavě mě u toho nesvlíkej a nedávej do špinavý postele!“
„Promiň. Potřeboval jsem se přesvědčit, že je v sobě nemáš.“
„Kolikrát to mám opakovat!? Nemám!“
„Jo, jenže tvoje nepřirozeně dokonale zhojený rány obsahujou tresť podobnou slimáčímu slizu.“
„Jsi blázen!“
„Možná,“ omluvně pokrčil rameny, „ale koupil jsem ti džus a něco k snědku.“
Jak výstižné! Přinesl proteinovou tyčinku! Bridž tu slisovanou směs barviv a umělých sladidel znechuceně srazila na zem, pomerančovou šťávu ale žíznivě překlopila do úst.
„Jo, chápu,“ uznal Martin. „Po včerejšku? Snědla jsi asi deset šut masa prolezlýho červenejma slimákama. Mělo tě to zabít, ale ty jsi ten sajrajt strávila… Kam se v tobě zatraceně ztratil? Chodíš vůbec na záchod?“
„To už fakt přeháníš! Uznávám, v tom srdci bylo pár šťavnatých a neuvěřitelně lahodných slimáků, a časem to snad pochopím, ale já jsem především snědla srdce Topiče nádherných žen, kterej mimochodem nejspíš byl i Červenej Bůh! Kdo ví? Třeba byl i Silvestrem Sivážem? Vidíš? Vyřešeno!“
„Ne, Siváž je ti nablízku celej život. Tvý starý rány mě o tom ujistily. Zabití velkýho červenýho hovaďáka nevyřešilo nic,“ zamručel Martin, protože slovo bůh akceptoval nanejvýš v pohádkách spolu se skřítky, co rozdávají kouzelné čepičky.
„Červenýho Boha!“ trvala na svém Bridž.
„Červenýho Boha,“ rezignoval Martin. „Spokojená?“
„Do spokojenosti mám daleko,“ odsekla nabroušeně, když hlavu ukládala na jeho rozložitý hrudník. On jí prsty zajížděl do vlasů, mozolnatou dlaní zahříval kůži na temeni. Ona si usilovně namlouvala, že tu existuje šance. Na vzájemné pochopení, přátelství, lásku? Ucho měla položené na místě, kde mělo bít srdce, a vůbec si neuvědomovala, že neslyší jediný úder.
„Kdo je dokjerůžky ten Siváž?“ zeptala se zadumaně.
„Brzy se to dozvíme,“ odpověděl Martin, přitom nepřítomně civěl do bezvýchodně degradující stěny svého městského bytu.
***
Z naučného slovníku Márgrét Gýslerové:
Pembetatut
Nehostinná, rozhlehlá, velmi řídce osídlená krajina, pokrývající téměř celou vrchní padesátinu Nivemba sedm, pět, osm. Většina domorodců neumí číst a psát, avšak vynikají dlouhověkostí, velmi dobrou fyzickou kondicí a nízkou hladinou citových výkyvů. Na základě Dohody o alianci proti Nuktanům z roku pět set devadesát tolerována jest víra v Šedého Boha, a to i na území Mraby, ovšem prováděna býti musí pouze v soukromí, za neprůhlednou stěnou.