V atriu jsme ruku v ruce zřeli spousty rozstřílených, přesekaných, rozštípaných bratrů i sester. Byť nutno uznat, že ožraných ostatků studentů i vojáků bylo k vidění též požehnaně. Ostatně boje ještě nedozněly. Žadonění trhaných konejšilo jako meduňkový čaj pitý v horké lázni, v koupelně provoněné lesním olejem, vypařujícím se z rozpálené aromalampy. A hle! Hlouček starých známých zuby nehty odolává naší přesile, krok sun krok přešlapává od studijního oddělení k výtahu! Bohužel posedlí útočí nekoordinovaně, tudíž Smith je neomylně vypíná Glockem páte generace, Ueda půlí katanou, Škubánek se ohání požárnickou sekerou. Dokonce i Bany freneticky bodá nůžkami na nehty. Jen Elsa stojí opodál, snad zázrakem nezraněná.
A zapomněl bych na byznysmena Kabelíka! Ten se přifařil ke skupince dealerů rychlotitulů. Systematicky obírají mrtvoly, lehce nabytými puškami si čistí cestu k hlavnímu východu. Už aktivovali čidlo posuvných dveří, už vybíhají do bezpečí.
Zaznívá dunivá salva, pískot projektilů, suché hlášení:
„MLUVÍ K VÁM ŘEDITELKA SEKCE OCHRANY A PODPORY VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ HYGIENICKÉ STANICE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY, SVATOSLAVA ŠVRČULOVÁ! OSOBY UVNITŘ TÉTO BUDOVY JSOU POVINNÉ UŽÍVAT SAMOSTERILIZAČNÍ NANORESPIRÁTOR FFP2! OSOBY PŘISTIŽENÉ BEZ SAMOSTERILIZAČNÍHO NANORESPIRÁTORU FFP2, BUDOU ZAJIŠTĚNY! KDOKOLIV SE POKUSÍ OPUSTIT UNIVERZITU, BUDE ZAJIŠTĚN!“
Postřelený Kabelík doklopýtal zpět do atria, z jeho nohavice se řinula boloňská omáčka. Navíc ke vší smůle ihned narazil na obzvlášť hladového, vcelku nařvaného posedlého. Ale nevzdal se, to se cení:
„Co byste řekl, mladý pane, kdybych vám odtajnil, co mám v tom kufříku?“
„MKRRKTI’KRAATH!“ zachroptěl rozpapaný pořízek.
„Jste velice blízko, ale ne, tento všelék se nejmenuje Mkrtikrat, nýbrž Herbalife! Trápí vás nadváha? Utržené ucho? Šestatřicet nádorů bobtnajících z hrudníčku? Stačí jednu pixlu spořádat a jakýkoliv neduh šmahem odezní!“ mistrným chvatem odjistil přezky, a aniž by kufřík odložil, vzhůru k proskleným světlíkům vyhodil první bělostnou krabičku. Po četných rotacích ji sebejistě zachytil. „Tisíce klientů zaslalo milióny děkovných mailů!“ zachrastil před posedlého vypouklýma očima.
Ten přikývl, krabičku si procpal dírou v nadhrudní jamce, zamručel o přídavek.
„Dělej! Držíme ti fleka!“ zařval Škubánek z výtahové kabiny. Nohou bránil jejímu dovření, což Viktor Smith nesl nelibě.
Mezitím se ke Kabelíkovi přiřítila uklízečka Šilhavá, asi doufající v lék na ustřelenou bradu a katanou zkrácené horní končetiny. Také univerzitní poradkyňo pro toleranci odlišných jsoucen, Bado Queko Schmidko, následované dvacítkou zahnívajících studentů, zavětřivších bezpracné krmivo. Kolem zraněného byznysmena se hromadila klientela, poptávka převyšovala nabídku! Došly prášky! Nicméně Kabelík srdnatě vytáhl záložní zbraň. Odklopil klopu saka, aby naplno ukázal podšívku ověšenou bambusovými ponožkami, trenýrkami, a především:
„Dva tisíce sedm set šedesát extra měkkých, uzdravujících vláken!“ vychválil hlavu kartáčku na zuby.
Zabralo to! Rozdával zboží, propajdával se k výtahu! Dokud, ach ne! Podšívka zela prázdnotou! Zul si lakýrky, z nich vyšněroval tkaničky, vyškubl vložky, čímž obdaroval dalších šest posedlých. Zbývalo pár kroků! Svlékl si kalhoty, košili, slipy… Už jen proskočit do kabiny! Ale cosi ho drží za kučeravé pačesy, cosi ho táhne zpět!
