Sedl jsem si na zem vedle rozmašírovaného Jepičáka a zádumčivě uždiboval. Uvědomění si skonu, posednutí kdovíjakým démonem, deprese z nejisté budoucnosti. Na druhou stranu? Nejsou ty chmury unáhlené? Třeba jsem posedlý skvělým společníkem, náramným sympaťákem; třeba nakonec budeme jako Starsky a Hutch, Tango a Cash, major Zeman a poručík Stejskal? Každopádně měl bych si napsat seznam přednostního sežrání. Vzal jsem verzatilku, šestkrát si ji zabodl do stehna:
ŠKUBÁNEK
UEDA
BANY
VAN VOGELWAARDE
SMITH
KABELÍK
Najednou mi kdosi poklepal na rameno.
Byla to Vomáčková. Rozpáraná, dobitá, ruka v lokti přeražená, místo oka kulka ráže pět celých šestapadesát. Ne že bych rozuměl zbraním, ale cosi ve mně erudovaně předneslo, že střela vyšla ze vzdálenosti dvaadvaceti metrů z pušky CZ BREN 805. Než se vzpříčila v očnici, odrazila se od ocelového kruhového sloupu a pronikla paží v profesorském plášti. No doprčic! To je obrat! Jsem posedlý duchem Sherlocka Holmese!
„RRGH DEDIMORIHC M‘ SETILEM SHERLOCK HOLMES!“ hrdelně jsem se pochlubil Vomáčkové.
„VOKTORIOUM MORDEVORAK KURNIK BOUBELKA! NADON SKARNAS UKOVRUM!!!“ opáčila však ona. Po rozpukaných tvářích jí seběhly hnisové slzičky. Jakási taktická jednotka prý v krutopřísné řeži přemohla posedlé, nakrátko ovládla atrium, přičemž spoutala profesora Boubelku a odvlekla jej do výtahu. Vzhledem k tomu, že naše univerzita disponuje heliportem, Sherlock nezapochyboval, že směřují na střechu.
„Z’KAN SUL MAHK’TAR!“ Vomáčková srdceryvně žádala, abych právě já vedl posedlé. Podřízeně kmitala jazyčiskem osázeným vábivě praskajícími puchýřky. „Z’KAN SUL MAHK’TAR! OGROL SULTAR BOUBELKA!“ Zachraň Boubelku!
