Velkorysým rozhozením Kabelíkových vnitřností jsem si definitivně získal důvěru posedlých. Ani moc neremcali, když jsem vyváženě vybíral důstojníky: moje obdivovatelka Vomáčková, překrásné genderfluidní Bado Queko Schmidko, uklízečka Šilhavá s odhalenými ňadry tak akorát do ruky. A s mopy zaraženými do amputovaných předloktí (můj nápad). Dobře! Abyste neřekli, tak třeba ještě ten rozpapaný pořízek zamilovaný do kartáčku na zuby. Dělal s ním vážně nechutné věci.
Prokřupal jsem ztuhlé prsty, oblíznul rty lechtané zasychající krví. Ano! Krev! Chci krev těch, co unesli profesora Boubelku, také Škubánkovu, Smithovu, Uedovu, Bany i Vogel van Vogelwaarde!
„ZZAHRAD HUN’THA!!!“ zavřeštěl jsem a jako správný lídr vyběhl dvě schodišťová ramena. Ovšem na podestě právě dobytého poschodí jsem pozvedl flanelovou paži, to abych zastavil i utišil své nohsledy. Přes vyviklanou kotvu madla totiž visela tradiční součást japonského oděvu, opasek obi, kterým kdosi evidentně zaškrcoval velice ošklivou ránu. Podle pokračujících chlístanců, proťapaných typickými tabi ponožkovými stopami, se mu to nepodařilo. Báječně, Sherlocku! Poklekl jsem, přičichl k dlažbě i omítce nahozené hutnou červení: dvě osoby, muži, nenakažený podpírá nakaženého. V tom případě vyvstává otázka, kam se poděla van Vogelwaarde?
„RENEDELAK SHI NA TUR’KAM,“ démonicky jsem zašeptal, že ji správňáci nepochybně schovali na záchodech, tady, ve druhém poschodí. Kývl jsem k těm pro invalidy a vyzval Vomáčkovou, neboť na Elsu nebylo vícero asistentů zapotřebí.
Vomáčková vykopla dveře z pantů, avšak potom zaváhala. Ve světě posedlých tohle prostě nedávalo smysl. Van Vogelwaarde se kryla za umyvadlem, které jí sahalo k pasu. Dírkou v šatech zaujatě protahovala pramínek podpažního ochlupení, pokoušela se ho olíznout, z rozrýpaného rypáku se spouštěl hutný sopl. Vždycky jsem věděl, že české vysoké školství určité nedokonalosti trápí, ale až při pohledu na studentku šestého ročníku, která se při démonické apokalypse neschová ani do kabinky, jsem propadl totální deziluzi, hraničící se strachem o vlastní posmrtný život. Byla nepochybně nepoživatelná. Při pouhém pomyšlení na maso Vogel van Vogelwaarde jsem padl na kolena a paralyzovaný její toxickou debilitou bezhlavě tloukl hlavou o zem. Rovněž Vomáčkové pohár zhnusení přetekl. Zotvírala kabinky, popadla zvony na ucpaný odpad, to abychom se Elsy nemuseli dotknout. Společně jsme ji došťouchali na mísu, zabouchli, pak jsme se vzájemně pozvraceli.
„VRAT’HKOR NA’KA!“ při návratu jsem vítězně zařval, nasyceně zamlaskal a Vomáčková souhlasně zasyčela, přitom si blaženě pohladila břišní dutinu. Naštěstí rozpapaný pořízek, Bado Queko i uklízečka Šilhavá naši lež sežrali i s navijákem, a tak jsem je coby neochvějný lídr mohl popohnat k výstupu do třetího patra.
