To nám ovšem zastoupil na dvanácti místech pokousaný Ueda. Vskutku, rajčatový džus z jeho kimona stříkal čarokrásně jako ze zpívající fontány. A ty úchvatně zdrcující křeče! Nicméně dokonání přeměny bránil pradávným dechovým cvičením Suikonden, které je tmeleno pohybovými cviky propojujícími tradiční japonskou kulturu a filozofii. Fuá, natáhl vzduch do plic, chjů, vyfoukl ho. V podřepu tasil katanu!
„山の上、森の真ん中で生まれ、プラハの悪魔に食べられました！英雄上田中尾はこうして死んだ“ zakvílel a volně přeloženo to znamenalo: „Narozen na vrcholku hor, uprostřed lesa, sežrán pražskými démony! Tak skoná hrdina Nakao Ueda!“ Z prasklé helmy strhnul rozleptané skokanské brýle.
„VADE KRVOBIJÍ FEMIDEL AD ILLUM!“ vyslal jsem šestičlenný tým vedený rozpapaným pořízkem. Vzali devět schodů po třech, než se bez okolků vrhli střemhlav Uedovi. Avšak ten provedl sek Yoko uchi zprava doleva, Gyaku kesa giri šikmo zleva dolů, nakonec Kiriage odspoda k hlavě rozpapaného. Nevadí, stejně jsem ho neměl rád.
Mrzutější bylo, že se nám popravená šestice skutálela zpět k nohám, čímž vyplašila srabáčtější posedlé. Pomrkl jsem na uklízečku Šilhavou, neboť její mopy v pažích mi k Uedově ostří pasovaly vcelku adekvátně, ale ona jen sípavě opáčila:
„MSH’KARU NESASHU PEZHNA’LATH ASHALU’ROK?“
Jaká drzost! Opravdu navrhla, abychom počkali, až se Ueda přemění v jednoho z nás? Cožpak nespěcháme osvobodit profesora Boubelku?! Šilhavou jsem znechuceně odstrčil a poklepal se tam, kde kdysi bilo srdce. To na znamení, že já tedy rozhodně jdu, ať už se někdo přidá, či nepřidá.
„VERAMOS! YO TAMBIÉN VOY!“ osmělila se Vomáčková.
„YO TAMBIÉN VOY!“ rovněž Bado Queko Schmidko v sobě našlo ždibíček odvahy.
Tři na jednoho je třikrát lepší než jeden na jednoho. Vomáčková vylezla na schodišťové madlo, kde udělala stojku na rukou, z níž se jako na kladině pomalu zalomila, až její rozbředlé nárty dosedly na chladný kov. Vzpřímila se! Z očnice si vyjmula oko prošpikované kulkou! Děsivě zahýkala! Nakao Ueda se ale nezalekl, ani o píď neustoupil. To Bado Queko si z rozťaté hlavy rozpapaného pořízka nabralo gel, aby ze svého mikáda vyslizilo punkové číro. Vzlétlo! Nehty zarývalo do stěnové omítky, když se fluidně plížilo k japonskému mistrovi. Křečovitě se křenilo, hlavou točilo jako s kancelářskou židlí. Náhle ztuhlo! Hodilo kolosální, dlouhotrvající šavli (jak jinak). Zelená břečka blemcala Uedovu helmu i tváře, které byly ještě dnes ráno bezstarostné, čisté jako lilie, hladké jako olízaná zmrzlina. A nyní popíšu, jak jsem šel já:
Prostě po schodech.
