Nahrbený mladý muž od narození pozvolna umíral, tudíž nepokládal za nutné, aby se česal nebo myl. Nicméně smrt, ani po třiceti letech marného čekání, ne a ne přijít. A tak se i dnes v blízkosti majordoma Majordoma Nevděčníka držel octový zápach, o němž by i Bently Pačtejn prohlásil, že je nesnesitelný. A zase by měl pravdu. Avšak Bridžitínu Krosbrýdovou ten octový pach proložený pachem dozrávajících tvarůžků uklidňoval jako meduňkový čaj pitý v horké lázni. Jako by ho měla spojený s Nevděčníkovou schopností vymyslet bezpečný, dokonale účinný plán, vyladěný do nejkrajnějších detailů. Prostě pokud máš Majordoma Nevděčníka na své straně, můžeš beztrestně pojídat místní politiky, anebo třeba postupně spořádat šest spolumajitelů společnosti Domácí půjčovnička, přičemž po tobě nezůstane ani stopa ani vláseček. Stačí naslouchat Nevděčníkovu krákorání ve sluchátku a činit přesně to, co radí. Nemýlí se nikdy, nemýlí se v nikom. Na každého člověka ve Skvejloru ví ta nejstřeženější tajemství: s kým spí, kolik času tráví na toaletě, jaký časopis tam čte.
Byť Majordomus ve skrytu duše pohrdal velebením Šedého Boha, plánování ve jménu Šedého prováděl s úplnou loajálností. Poslušně sloužil pánovi – nikomu menšímu než stvořiteli světa, kterému se za zády vysmíval, nadával do zbabělých postlánků, čímž si v sobě pěstoval několik osobností se zcela odlišnými budoucnostmi. Jen on sám věděl, pro kterou se rozhodne. Anebo možná nevěděl. Každopádně, občas ta niterní rozpolcenost vyústila v naprosté hazardování se životem. Vždyť Šedému stačilo pomyslet, zároveň si olíznout levý loket, a rázem by Majordomus Nevděčník padl jako podťatý! Jenže jemu nešlo o život. Ne o takový, jaký žil. Snad z toho důvodu si tolik troufal. Například jedné noci Majordomus sžírán ukrutnou křečí nemohl usnout a místo počítání koz přeskakujících Minerální pramen věčné žádostivosti nepokrytě zamumlal do peřiny: „Šedej Bože! Jsi kus rozšláplýho hovna! Rozumíš? Kus rozšláplýho hovna!“ Až poté upadl do svého tradičního věčně nespokojeného spánku. Naštěstí k Šedému se to zlořečení nedoneslo.
Zadané úkoly ale Majordomus plnil s maximální přesností, včetně plánování únosů vážených bankéřů, finančních poradců, prostě kohokoliv, na koho Bůh prostřednictvím Freda Krosbrýda ukázal. Velmi rychle si tedy zasloužil bezmeznou důvěru, a také proto ihned po dosažení plnoletosti vznesl první troufalý požadavek: „Pane Krosbrýde, potřebuji vlastního Utajeného Zaměstnance, jehož totožnost nikomu neprozradím. Ani vám. Jen tak mohu Šedému sloužit efektivně.“
Stalo se. Majordomus Bridžitínu tou navýšenou, absolutně efektivní bezchybností opravdu uklidňoval, někdy ale měla pocit, že dělání špatných věcí bylo jediným důvodem, proč se každé ráno znovu a znovu soukal do invalidního vozíku, v němž se i teď, ve třiceti letech a sto dnech utrpením kořeněného života, rozmrzele zakroutil, aby si ulevil od bodavé bolesti v ochablých stehnech. A teď zase s útrpným výrazem v zobákovité tváři dojel k desce pracovního stolu, zatímco Bridžinu přítomnost trpce ignoroval.
„Kdy to naplánuješ?“ Bridž se loktem opřela o tlačné madlo vozíku a dala tak najevo, že nehodlá odejít. Vlasy načechrané a prozářené pšeničnou lázní spustila na Majordomovo rameno, dlaně důkladně promnuté lávovými kameny, sepnula za jeho zapáchajícím temenem hlavy. Cítila se báječně. Očištěná, na startu něčeho nového.
„Topič nádherných žen není slušnej člověk. Nemůžeš ho sníst,“ poučil ji Majordomus.
„Nechci ho jíst!“
„To je rozumný rozhodnutí, ale i tak… Fred jasně řekl, že dokud se nevrátí z Kičimi, máš odpočívat, doplňovat bílkoviny a užívat si mistrovství Sklepního Monstra při hloubkový regenerační terapii.“
„Celý dopoledne jsem strávila ve sklepě!“ zavyla Bridž. „Vytření zrnek písku ze škrábanečků, dezinfekce peroxidem vodíku, hlazení žínkou z bambusový viskózy, olejová masáž chodidel!“
„Škrábanečky bych nepodceňoval. Stačí trocha říčního bláta v koleni a přijdeš o celou nohu. Nehledě na to, voda v řece Soul v tuhle roční dobu bejvá tak studená, až se člověku v mozku odehrávají věci, nad kterejma zůstává rozum stát.“
„Nejsem člověk!“
„Chci říct… Připusťme, že se ti zjevil náš dobroděj, kterej nad oblaky poletuje v šedejch sandálech. Připusťme to. Ale proč by s tebou uzavíral nějakou dohodu, natož ji pozdějc dodržoval?“
„Za prvý, celkem dlouho jím lidi, protože to On chce, a prostě to dělám! Za druhý, těžko by za mě hledal náhradu. Za třetí, nejsem člověk a studená voda mně nevadí! Smiř se s tím, Nevděčníčku: Šedý souhlasil, že můžu zabít Topiče nádherných žen i Zloděje milovaných dětí, a ty to naplánuješ! Teď!“
„Možná, že ty nejsi člověk, ale já bohužel jsem,“ připomněl Majordomus. „Jak naplánuju vraždu vraha, jehož identitu neznám?“
„Já myslela, že znáš všechno?“ ranila jeho ego.
Ohlédl se přes rameno, aby ji zpražil ponižující odpovědí, avšak žádná rozumná jej nenapadla, neboť Bridž měla na sobě zkrácenou olivovou uniformu, kterou Monstrum po patnáct nocí šilo z nejjemnější vlněné látky a po dalších patnáct nitku po nitce provzdušňovalo páráním. Výsledek nic moc, nadto aby neskončila v popelnici, Majordomus musel Fredovi odpřisáhnout, že ji koupil v tržištní ulici Ladha coby bojový oblek, že olivová barva je vlastně tak trochu šedá a že saténové proužky nejsou na parádu, ale k odvodu tepla.
„Narcísku, popravdě… Vím, kdo je Topič nádherných žen, ale když pominu tvou roztomilou touhu stát se něčím, čím nemůžeš bejt, nevidím důvod k jeho lovení. Uvědom si, že pokud zabiješ Topiče, z Posledních tří zbydou Poslední dva, což na nás namíří o šestnáct celých šedesát sedm korálků víc pozornosti. Mimochodem podle včerejší ankety TV Pačtejn polovina občanů Skvejloru prohlašuje, že nejbrutálnější zrůdou je Pojídač slušných lidí. Ne Topič, ne Zloděj dětí, to ty jsi největší zlo.“
Poslední poznámku ignorovala. Přistoupila ke korkové nástěnce pokrývající celou levoboční stěnu pracovny. Byla rozdělena do čtyř stejně velkých polí:
V levé horní čtvrtině nesrozumitelná slova různých výšek i délek, vedená různými směry, přes ně číslice, a další a další slova.
V pravé horní čtvrtině ručně malovaná mapa Skvejloru s názvy ulic, podlažností budov, šrafováním hustoty zalidnění.
V levé dolní pak méně podrobná světová mapa s barevným rozlišením oceánu a všech čtyř ostrovů. Pembetatu dominovaly ledovce, Mrabě zase rozlehlé pláně protkané linkami cest, zanesenými kaňkami měst. Mstatili vynikalo plážovými komplexy obestavěnými stadiony pro soutěže v půvabu. Byl tam i krásnovský palác a samozřejmě depozitář Princezen a Princů Nzuri, zabírající polovinu guru města Joubí. Zbytek Mstatili jednolitá žluť, protože plebs živoří namačkaní v plastových kontejnerech a spoléhají na vzhled některých ze svých dětí. Nakonec ostrůvek Nukta. Krčí se stranou, vyznačený pouze černou neobyvatelnou tečkou.
Pravou dolní čtvrtinu nástěnky si Majordomus nechával na aktuální záležitosti. A hle! Bridž zvědavě natáhla ukazováček:
„Proč tu máš Martina Saxe?“
„Běžný prověřování!“ Smýkl koly invalidního vozíku, a ještě v prudkém otočném manévru zachytil Bridžitínino zápěstí, aby zabránil odepnutí fotografie.
„Zjistil jsi něco?“ zeptala se jakoby nic.
„Svobodný, bezdětný, to je předpokládám to hlavní, co chceš vědět!“ vykázal by ji z pracovny, kdyby si okamžitě nespočítal, že pravděpodobnost úspěchu je dva korálky. Vůně bylinkového parfému dráždila jeho ústní dutinu, stejně tak nebylo vůbec příjemné, jak Bridžitínu rozpaloval pouhý Saxův obrázek. Proč si to rozbušené srdíčko nenechala na tajné podpeřinové snění? Vždyť on se jí neprosil o vzrušené narušování nešťastné samoty, nevědomé doteky, lechtání dotěrnými vlasy! Jdi pryč! (Měl by zařvat.)
„Dobrá! Naplánuju zabití Topiče nádherných žen. Spokojená?“ kostnatými prsty studenými jako promrzlé klacíky jí zchladil předloktí.
„Spokojená, Nevděčníčku.“
„V tom případě, Narcísku, spojím se s mým Utajovaným Zaměstnancem. Musíš odejít.“
Byl špatně poskládaná zlámaná tužka, na jejímž konci se chvěla naoranžovělá asyblízkická guma-parodie na hlavu, v níž zela hluboká proláklina, táhnoucí se od pravého očního oblouku po vrcholek čela. Majordomus přes ni přetáhl šedou plánovací čepici, na zkřehlé prsty navlékl deset plánovacích kovových prstenů, které nijak nezesilovaly jeho schopnosti. Prostě se s nimi cítil víc nadpozemsky. Obě dlaně přiložil na desku letitého stolu, aby nahodilé pohupy paží nenarušily čistotu duševního propojení s Utajovaným Zaměstnancem.
„Co si přeješ, můj milovaný manželi?“
Ano, Utajovaný Zaměstnanec byla žena. Vadnoucí nádherná žena, která ve své rodné zemi vyhrála titul Princezna Nzuri, a tento titul zůstal tím jediným, co si z té dávné doby přinesla. Tehdy leccos získala, ale mnohem víc ztratila. Později už nic nezískala. Jen ztrácela. Nicméně nestěžovala si. Majordomus ji zakoupil v depozitní aukci, přestože si po vítězství v soutěži dost ošklivě rozbila hlavu o zrcadlo. Za poškozenou krásku s retrográdní amnézií zaplatil přemrštěnou cenu, jejím rodičům tak zajistil bezstarostný život.
Tradice a zákon praví, že manželství se Mstatilanem se stvrzuje složením vydražené hodnoty depozitnímu ministrovi, až poté Nzuri zpřístupňuje všechny aktivní i pasivní funkce. Začíná vnímat a plnit zřejmá i skrytá přání dříve, než je manžel či manželka vysloví. Pochopitelně předpokládají se sexuální fantazie, úklidové práce, vaření, ovšem to nebyl tenhle případ. Majordomus přišel na zcela jiné využití. Princeznin kdysi výstavní nosík byl mnohokráte přeražený, větrem ošlehaný obličej strašnými činy předčasně zestárlý. Rozhodně neodpovídal skutečnému věku – třiatřicet let. Mimo to, vyvěrala z ní jistá nakažlivá smutná aura. Princezna Nzuri nyní pomalu kráčela centrem Skvejloru. Zarmouceně se usmívala, míjela obchody, spěchající měšťáky, kteří se otáčeli a rovněž bezdůvodně zarmouceně usmívali. Zároveň mezi mozkem jejím a mozkem Majordoma Nevděčníka proudily tisíce průzračných slov, takže nad manželovou hlavou se brzy hemžily informace jako mouchy nad kontejnerem na bio odpad. V prostoru společného vědomí se zjevovaly a mizely projekce míst, po desce stolu pochodovaly maličké postavičky, zastřešené vznášivým popisem čítající jméno, zaměstnání a věk.
Utajovaný Zaměstnanec sbíral informace, Majordomus je míchal v koktejlu zatrpklosti a abnormální inteligence. Totiž Princezna k hlavní identitě, architektky Bruky Arnové, přibírala řadu jiných. Hlásila se do všelijakých zaměstnání, milovala se s ženami i muži všech věků i krás, aby získávala další, třeba i na první pohled nedůležitá data. Slídila, hltala informace, informace, informace! O komkoliv, o čemkoliv ve Skvejloru. Nebylo tedy žádným překvapením, že rovněž k utopeným ženám se nejednou dostala dříve než městská policie. Nespočetněkrát důkladně prozkoumala modřiny po Topičově neskutečně silných pažích, či například našla květy kaštanů na límci nebohé Gabriely Rixové. Anebo provedla čichovou analýzu obsahu plic talentované herečky Ruby Lů, čímž odhalila pachovou shodu s vodou odebranou v Kašně Mánžerí. Již před třemi léty Princezna zjistila, kde Topič dívky topí, o rok později znala jeho totožnost. A protože ji znala ona, znal ji i Majordomus Nevděčník.
„Existuje desetikorálková šance, že Martin Sax přestane zabíjet, pokud se dá dohromady s naší Bridž,“ zamumlal Majordomus. „Jaký to asi je? Bejt polepšeným magorem? S minulostí, která tě může kdykoliv dostihnout,“ na područce invalidního vozíku stiskl několik tlačítek. Kožené robustní opěradlo se sklopilo do neutrální polohy, v níž jeho chatrná páteř nevybočovala, ani se nebortila. Tak si připadal skoro normálně a nad tou vidinou zasípal: „Nejsi normální. Nejsi jako oni!“ Poškrábal se v řídkém vousu z pokroucených žlutavých chlupů, které mu opačnými konci vrůstaly do tváří, a dychtivě se pustil do plánování. Přitom pronášel svou vlastní poezii:
„Ne, já nesloužím Šedýmu Bohu,
tomu kusu rozšláplýho hovna,
protože já sám jsem sobě Bohem,
stvořitelem konce…“
Osiřelá čirá písmena rozházená kolem Nevděčníka se semkla v celistvý kužel, ten plival slova skrze křečovitě svíranou tužku na stále více zaplněný list papíru. Slova kvetla do vět, věty do odstavců, a pak najednou Majordomus odložil tužku, jen aby uchopil jinou s měkčí tuhou. Mistrně črtal nákres skvejlorské Kašny Mánžerí, neboť Topič topil ženy právě zde. Avšak mrtvoly roznášel po celém městě a aranžoval je na parkové lavičky, což v nákresu znázorňovaly šipky vystřelující z kašny a dopadající do ulic Skvejloru. Malba se dále rozvíjela. Od kašny se rozbalila dlážděná cesta lemovaná košatými kaštany, uvnitř poslední stromové koruny se zjevila silueta Princezny Nzuri. Byla oblečena v šedém obleku a její dlouhé šedé vlasy nemilosrdně parazitovaly na třpytu měsíce. Silueta k líci přikládala pušku. Mířila někam ke středu cesty, kde již brusinkový stín Bridžitíny Krosbrýdové na život a na smrt bojoval se stínem kolosálního Topiče nádherných žen. Princezna se neodvažovala vystřelit, aby nezasáhla brusinky, které však tak jako tak pukaly pod brutální silou. Topič koval krvavými pěstmi, Bridž se zoufale zmítala. Táhl ji ke Kašně Mánžerí, přestože nyní ho přímo na srdce zasahovaly střely. Bez úspěchu. Princezna bezradně sklopila zbraň.
Byl šokovaný! Majordomus nevěřícně civěl na výsledný obrázek. Projekce plánu dopadla katastrofou! Kulky Topičem sice pronikly, leč neusmrtily ho! Navíc Bridž se nedokázala ubránit a znehybněla v kašně.
„Pochopitelně!“ přece odhalil Topičovu klíčovou přednost. „Nemá srdce! Martin Sax nemá srdce!“
„Porozumívám, můj manželi. Ale co ho tedy pohání? Jak ukončíme zákeřníkovu hanebnou existenci?“
„Nejsem si jistej,“ dumal Majordomus.
„Och, než se ujistíš, budu předpokládat, že jest pln kamení,“ zapěla měkčenou mstatilštinou a vtančila do Gundersonova podniku Nabíjej a střílej, aby zakoupila pušku, která je schopna roztrhnout krávu vedví.
Výborně! Další vítězství se blíží! Majordomus načerpal horečný optimismus!
Vždycky, když si dokázal, že psychická síla je mocnější než fyzická, jeho neduživé tělo se ponořilo do hojivých mastí. Rázem se vyhoupl na ty téměř holé kosti potažené látkou šedých manšestrových kalhot. Vytrčil kostnaté hýždě a opatrnou kolébavou chůzí, stopu po stopě, pokusil se došourat ke dveřím. Jenže síly ho opustily. Jako pokaždé. Následoval hořký pád zpět na dno invalidního vozíku. Optimismus vyprchal. Majordomus byl zruinovaný, s hlavou zvrácenou, ani zlomek vítězné pýchy.
***
Skvejlor ztratil přízvisko Světové Slušné Město Kultury, poté i Slušné Město, aby se proměnil v milionovou ubytovnu, odkladiště lidí z ostatních měst. Ztratil nárok na státní dotace, dohled Policie Mrabské republiky, zdravotní pojištění. Po nabubřelé epizodě zůstala tichá, rybinou zapáchající, plíživá nostalgie. Možná tak se to stalo. Nostalgie se musela zaplnit něčím novým, velice špatným. Třemi zločinci, prý disponující nadpřirozenými schopnostmi. Říká se jim:
POSLEDNÍ TŘI,
neboť jsou tím posledním, co v životě spatříte.